Z historie školy

Historie vzniku Vysoké školy elektrotechnického inženýrství při ČVUT

Sledováním dějinné skutečnosti zjišťujeme, že Vysoká škola elektrotechnického inženýrství vznikla po rozdělení bývalé Vysoké školy strojního a elektrotechnického inženýrství na dva právní subjekty. Doba trvání tohoto právního vysokoškolského subjektu sdruženého v rámci Českého vysokého učení technického byla vymezena skutečnou legislativní realizací nového vysokoškolského zákona.

Pokud podrobíme analýze dostupná písemná publikovaná i nepublikovaná fakta různých autorů, kteří tento historický okamžik zažili, anebo jenom o něm četli, zjistíme, že realizace nového zákona o vysokých školách v roce 1950 se neodehrála přesně tak, jak se oficiálně všichni domníváme, nebo jak je v publikacích o dějinách ČVUT uváděno. Zvláštní pohled na tuto otázku vnesou dobové zákony a podrobná analýza jejich právních dopadů na vznik školy. K dispozici je i kompletní analýza vzniku těchto zákonů v podobě všech „tisků“ tehdejšího Národního shromáždění republiky Československé, ale i zmínky o jednání na úrovní rektorů vysokých škol před přijetím zákona.

Před rozborem skutečnosti této doby je nutné si připomenout historické zlomy ve vývoji školy zejména na počátku 20. století.

Historický vývoj

Rozpad rakousko-uherské monarchie v roce 1918 znamenal pro náš národ osvobození od staletého poručenství habsburského vládnutí. Uvolnění nastalo i v oblasti kultury, která konečně přestala být svazována rozhodováním z Vídně. Vznikalo nové zákonodárství, které postupně nahrazovalo dosavadní a umožňovalo respektování vlastních kulturních a národních hodnot. V duchu těchto tendencí bylo po vytvoření nové Československé republiky přistoupeno ke změně názvu školy. Nejprve byla pojmenována na Českou vysokou školu technickou a v dalším kroku na České vysoké učení technické v Praze. Vládní nařízení ze dne 20. 8. 1920 řešilo otázky organizace akademických úřadů na České vysoké škole technické v Praze. Tímto nařízením byl zrušen stávající organizační statut školy vyhlášený a upravený na základě historického zmocnění panovníka, tj. výnosy tehdejšího ministerstva kultu a vyučování ve Vídni ze dne 29. 4. 1869 č. 3331, který byl inovován a doplněn 16. 6. 1874 č. 8081 a 29. 8. 1879 č. 13.568. Výnosem ministerstva školství a národní osvěty čís. 53.250 O rozdělení správy české techniky, uveřejněném v Úředním Listu ČR dne 8. 9. 1920 č. 205, bylo ustanoveno, že České vysoké učení technické v Praze sdružuje sedm vysokých škol, kromě těch, které budou při něm ještě zřízeny, nebo se k němu připojí. Všechny tyto školy tvořily jeden celek, ale každou jednotlivou vysokou školu spravoval profesorský sbor s děkanem v čele, správu celku obstarával senát s rektorem. Místo původního jednotného profesorského sboru s rektorem v čele se zřídilo sedm profesorských sborů a senát. Zde je nutné konstatovat, že takové významné rozhodnutí bylo učiněno pouze ministerstvem, nikoliv na základě řádně přijatého zákona.

V novém právním státě platila ve věcech společenských, kulturních, ale i majetkových zásada zachovaní právní kontinuity, která by respektovala dopad nových zákonů, nařízení vlády i vyhlášek na existenci stávajících zákonů. Do rozporu s touto zásadou se v kulturní, resp. školské oblasti nového Československa dostalo tehdy několik rozhodnutí, která nerespektovala přijatý ústavní princip, tj. „vláda vládne podle zákonů“, ale „zákony vytváří Národní shromáždění lidu Československa“. Pochybení tedy nastalo ve věci změny stávajícího Statutu naší školy platného již od roku 1869 a změny struktury a názvu školy.

Právní tendence tehdejších vlád, které se v té době měnily i po několika měsících, vytvářet svým rozhodováním nevratná právní rozhodnutí, nebyla tolerována skupinou senátorů, mezi nimiž byl jako senátor i spisovatel Alois Jirásek. Tito senátoři poukazovali na vydávání výnosů a nařízení odporujících § 55 a § 90 Ústavní listiny republiky Československé. Senátoři ve snaze odstranit tento jev iniciovali na zasedání senátu dne 17. 2. 1921 vytvoření nového zákona s pracovním názvem: O zřizování fakult neb oddělení na vysokých školách (tisk 518), který by jednoznačně stanovil právo vytvářet nový kulturní subjekt (např. vysokou školu) jedině zákonným opatřením, tj. přijetím zákona.

Výsledkem řady jednání Národního shromáždění bylo, že dne 19. 1. 1922 byl přijat zákon č. 28/1922 Sb., O zřizování a zařizování vysokých škol, který také uložil zlegalizovat dosavadní uvedené narušení práva v oblasti vysokých škol a stanovil základní obecnou povinnost jak postupovat do budoucna, zejména při vytváření a dělení vysokých škol, nebo změně jejich sídla a názvu. Uvedený zákon byl respektován i po druhé světové válce.

Poválečné období

Po roce 1945 vznikla celá řada nových zákonů, dekretů a nařízení vlády. Vždy bylo potřebné respektovat stávající nezrušené právní normy (pokud nebyly jiným zákonem již zrušeny), které zachovávaly kulturní a historickou kontinuitu státu, ev. národa. Nové právní, hospodářské nebo organizační úpravy bylo potřebné přizpůsobit zákonům.

Obrovský rozsah nových objevů v různých oblastech elektrotechniky vyvolal potřebu školení specializovaných odborníků přímo v úzkých elektrotechnických oborech.

Dosavadní koncepce výuky, která spojovala vysokoškolské studium elektrotechniky se studiem strojírenství, byla již nevyhovující. Proto již v  roce 1947 významný představitel oboru výroby a rozvodu elektrické energie Prof. Dr. Ing. J. Řezníček jako tehdejší děkan Vysoké školy strojního a elektrotechnického inženýrství předložil návrh na zřízení zcela samostatné elektrotechnické vysoké školy v rámci svazku ČVUT. Prosazoval v tehdejším profesorském sboru vysoké školy rozdělení stávající Vysoké školy strojního a elektrotechnického inženýrství s dvěma odděleními (strojírenské a elektrotechnické) na dvě samostatné vysoké školy.

Prof. Řezníček jako první inicioval vytvoření samostatné Vysoké školy elektrotechnického inženýrství. Jeho snaha byla podporována v následném roce i novým děkanem Prof. Dr. Ing. Josefem Stránským.

Návrhy a požadavky na rozdělení školy, které byly podány na Ministerstvo školství, vědy a umění se však nikdy nedostaly na pořad jednání Národního shromáždění, které jediné mělo kompetenci přijat zákon umožňující rozdělení stávající vysoké školy dle stále platného zákona č. 28/1922 Sb. V historických materiálech (poslanecké tisky z uvedeného období) o tom není žádný doklad. Místo toho byl připravován nový základní principiální zákon o vysokých školách, který měl postavit vysoké školy celého státu na úplně jiný právní základ. Tento připravovaný zákon by zestátnil všechny vysoké školy, zrušil jejich autonomii a direktivně stanovil jejich podřízení Ministerstvu školství, vědy a umění. Zákon ve svém návrhu připravoval také změnu vnitřní struktury vysokých škol, které měly být nově organizačně dále členěny na fakulty, katedry, ústavy, ev. oddělení.

Nový vysokoškolský zákon

Ústředním motivem nového zákona bylo v duchu Ústavy 9. května upravit a stanovit tímto zákonodárným aktem novou, lepší a jednotnou organizaci československých vysokých škol, které budou tímto zákonem zestátněny a podřízeny Ministerstvu školství, vědy a umění. Základní formulaci zákona připravil profesor ČVUT, poslanec Národního shromáždění Prof. RNDr. Miloslav Valouch. Společnou důvodovou zprávu vypracovaly výbory kulturní a ústavně-právní (tisky 438 a 453 NS ČSR). Na základě závěrů komisí byla tato významná proměna vysokých škol projednaná také na poradě rektorů konané dne 11. 2. 1950 na právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Dne 9. 3. 1950 na poradě svolané rektorem ČVUT Prof. Ing. Dr.h.c. Oldřichem Starým a prorektorem Prof. Ing. Janem Košťálem, které se účastnil také stávající děkan VŠSEI Prof. Ing. Dr. R. Pešek a proděkan Prof. Ing. Dr. J. Stránský, byli všichni děkani a ostatní funkcionáři seznámeni s návrhem znění zákona. Tento zákon jednoznačně doporučili a ocenili zejména jeho průkopnický význam pro strukturální přeměnu vysokých škol.

Pro začátek realizace zákona předložila vláda dne 14. 3. 1950 Národnímu shromáždění vládní návrh (osnovu) zmíněného nového zákona o vysokých školách. Na 45. schůzi Národního shromáždění konané dne 18. 5. 1950 uvedl poslanec Dr. Jaromír Dolanský jako zpravodaj společnou zprávu přípravných výborů. Při projednávání návrhu vystoupil i tehdejší ministr školství, vědy a umění Prof. Dr. Zdeněk Nejedlý, který byl hlavním aktérem prosazování nového vysokoškolského zákona. Po obsáhlém projednání v plénu bylo předložené paragrafové znění zákona téhož dne beze změn a úprav schváleno Národním shromážděním republiky Československé a byl přijat zákon č. 58/1950 Sb., O vysokých školách s účinností od 3. 6. 1950.

(Poznámka pod čarou: zákon byl zrušen předpisem č. 163/1990 Sb., ze dne 10. 5. 1990.)

Přijatý zákon vytvářel pouze základní schéma vnitřního dělení vysokého školství ve státě. Proti dosud platnému zákonu č. 28/1922 Sb., O zřizování a zařizování vysokých škol, který dával vládě právo pouze provádět zákon schválený Národním shromážděním, je v úvodním článku § 3 nového zákona č. 58/1950 Sb., podstatná změna: „Vláda nařízením zřizuje, zrušuje, slučuje a dělí vysoké školy, stanoví jejich fakulty, určuje a mění sídla a názvy vysokých škol a fakult v souhlase s plánovanými potřebami hospodářské a kulturní výstavby státu.“ Znamená to, že veškeré jmenované právní úpravy jsou na rozdíl od minulého zákona novým zákonem dány do plné kompetence vlády, resp. příslušného ministerstva. V předposledním paragrafu zákona (§ 36, odst. 1) se konstatuje, že se: „Zrušují všechny předpisy o věcech, které tento zákon upravuje.“ Následuje výčet rušených zákonů a předpisů. Mezi zrušenými zákony byly i některé dosud platné z poloviny 19. století. V další části (§ 36, odst. 2) bylo ustanoveno: „Do té doby, než budou vydány prováděcí předpisy podle tohoto zákona, postupuje se přiměřeně podle předpisů dosavadních,“ tj. dle stávajících zákonů rušených tímto zákonem. Dle důvodové zprávy k zákonu (tisk 438 NS ČSR) se tímto umožňuje zabezpečení plynulosti reorganizace vysokých škol podle tohoto zákona.

Skutečná realizace nového zákona o vysokých školách

Z časového hlediska lze dovodit, že byl přijat nový zákon, který sice vstoupil v platnost dne 3. 6. 1950, ale jeho plné užití zatím nebylo možné. Důvod byl jediný. Prováděcí předpisy nebyly zatím přijaty, a proto ve smyslu přijatého zákona § 36, odst. 2 platilo přiměřeně znění původního zákona z roku 1922. Ze znění nového zákona také vyplynulo, že po vydání prováděcích předpisů, ale to nakonec bylo až za řadu měsíců, se všechny Vysoké školy sdružené v rámci ČVUT dle nového zákona změní na fakulty jedné vysoké školy – Českého vysokého učení technického.

Právní aspekty vzniku Vysoké školy elektrotechnického inženýrství

Stěžejní ustanovení nového zákona již den po jeho schválení, tj. 19. 5. 1950, objasnil autor zákona Prof. RNDr. M. Valouch na následné poradě s rektory. Poslední uvedený paragraf umožňoval prozatímní přiměřené užití předchozího zákona. Proto pracovní komise obou oddělení VŠSEI ukončila ke dni 25. 5. 1950 dislokaci jednotlivých ústavů a oznámila děkanovi, že již lze rozdělit stávající vysokou školu na dva subjekty.

Profesorský sbor, jakožto autonomní akademický úřad, opatřený výsostnými právy a zajišťující výuku na elektrotechnickém oddělení Vysoké školy strojního a elektrotechnického inženýrství, oznámil ministerstvu ukončení dislokace a inicioval organizační osamostatnění školy. Oddělený organizační subjekt formálně již v polovině roku 1950 vytvořil samostatnou Vysokou školu elektrotechnického inženýrství.

Prvním děkanem byl zvolen docent dřívější vysoké školy matematik RNDr. Zdeněk Pírko a proděkanem se stal soukromý docent Ing. Dr. Antonín Beneš, který byl dříve správcem a zástupcem přednosty Výzkumného ústavu kovů na dřívější vysoké škole.

Takto nově konstituovaná vysoká škola měla samostatné studijní oddělení a používala název Vysoká škola elektrotechnického inženýrství na všech základních formálních organizačních markantech, jako je kulaté razítko s novým názvem vysoké školy, kulaté razítko užívané pro druhou státní zkoušku, nové průkazky pro své zaměstnance ke vstupu do budovy s hlavičkou nové školy. Z fotografie poslední dvoustrany indexu je patrné, jak se v průběhu studia u zápisu o absolvování první a druhé státní zkoušky změnil název vysoké školy a příslušné užité úřední razítko.

Nová vysoká škola zachovala kontinuitu vzdělávání vůči studentům ve smyslu znění § 36 odst. 2 nového zákona. Např. v květnu 1951 proběhly tzv. Druhé státní zkoušky. Pro vysvědčení o této zkoušce byl použit ještě starý formulář původní nerozdělené školy, který byl ale opatřený kulatým razítkem Komise pro druhou státní zkoušku školy nové, tj. Vysoké školy elektrotechnického inženýrství. Dle předtisku na vysvědčení byly zkoušky i nadále prováděny podle nařízení bývalého ministerstva kultu a vyučování ze dne 24. 3. 1912, ř. z. č. 59, a absolventům bylo přiznáno užívání stavovského označení „Inženýr“ (Ing.) dle § 1 císařského nařízení ze dne 14. 3. 1917, č. 130 ř. z.

Pro věcný a časový rozbor vzniku Vysoké školy elektrotechnického inženýrství v roce 1950 byly použity publikované dobové články, které jejich tehdejší autoři prof. Ing. Dr. František Kysela a prof. Ing. Václav Tysl, DrSc. znovu verifikovali. Dále byl použit osobní listinný materiál poskytnutý dosud žijícími přímými pamětníky té doby Ing. Jiřím Krůškem, CSc., prof. Ing. Přemkem Neumannem, CSc. a prof. Ing. Milanem Kubátem, DrSc.

Ze shrnutí uvedených faktů a zákonů vyplývá, že při vytvoření nové vysoké školy nebyl dodržen zákon č. 28/1922 Sb., O zřizování a zařizování vysokých škol, který stále ještě „přiměřeně“ platil. Škola nevznikla na základě schváleného zákona, ale existence tohoto zákona umožnila využít již uskutečněné rozdělení (reorganizaci a dislokaci ústavů) původní vysoké školy. Současně ze znění nového přijatého a právně ještě prováděcími předpisy nespecifikovaného zákona platného od 3. 6. 1950 bylo zřejmé, že existence školy v této právní podobě je časově omezena očekávaným faktem: po vytvoření a vydání očekávaných prováděcích předpisů bude z  každé vysoké školy sdružené v Českém vysokém učení technickém v Praze vytvořena fakulta. Zákonodárci v Poslanecké sněmovně snahu profesorského sboru o vytvoření samostatné elektrotechnické fakulty projevenou již v roce 1947 zahrnuli do prováděcího předpisu bez toho, že by se tím samostatně zabývali. Mezidobí umožnilo vytvoření první samostatné vysoké školy zaměřené jen na elektrotechniku.

Očekávaný prováděcí předpis k již přijatému zákonu byl vydán až 2. 10. 1951 s účinností od 1. 11. 1951 jako zákon č. 80/1951 Sb., „O organizačních změnách na vysokých školách“. Tento zákon změnil původní názvy dřívějších vysokých škol jejich zmodernizováním, ev. jejich odborným specifikováním. Dle § 6 odst. 1 uvedeného zákona bylo České vysoké učení technické v Praze tvořeno fakultami: inženýrského stavitelství, architektury a pozemního stavitelství, strojní, elektrotechnickou, zemědělskou a lesnickou, speciálních nauk a hospodářských věd. Ze sedmi vysokých škol dříve sdružených v ČVUT bylo vytvořeno sedm fakult ČVUT, které se dále dělily na katedry sdružující jednotlivé dosavadní ústavy.

Závěrem můžeme konstatovat, že datum 1. 11. 1951 stanovuje konec právní existence Vysoké školy elektrotechnického inženýrství a tento den lze dle uvedeného časového a právního rozboru považovat za první den užívání současného názvu Elektrotechnická fakulta Českého vysokého učení technického v Praze. Současná Elektrotechnická fakulta ČVUT v Praze je právním nástupcem Vysoké školy elektrotechnického inženýrství při ČVUT.

Literatura:

  • Tisky Národního shromáždění ČSR (1920–1950)
  • Národní archiv, Archiv ČVUT, Publikace o dějinách ČVUT
  • Osobní listinné dokumenty pamětníků

Ing. Miroslav Vondrák, CSc.
katedra telekomunikační techniky

(2014)

Za obsah odpovídá: Ing. Josef Fárka