Z historie školy

Historie fakulty

Jak starou historii vysokoškolské studium elektrotechniky v českých zemích vlastně má?

Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze klade v současnosti důraz na výuku a výzkum nejen v oblasti elektrotechniky, ale také informatiky a je po technologické stránce výrazně zaměřena do budoucnosti. Nechce-li ztratit prestiž a význam, musí si tento trend podržet a navíc také zkoumat sine ira et studio svou minulost. Udržovat sepětí s historickým vývojem elektrotechniky a uvědomovat si společenský kontext svého působení. Cílem této činnosti je vychovávat své absolventy ke kritickému zkoumání světa a odpovědnému přístupu k němu i v rámci vlastní profese. To nejde bez vědomí historické kontinuity a bez aktivní účasti na bádání o ní.

Jak starou historii vysokoškolské studium elektrotechniky v českých zemích vlastně má? Z hlediska tradičních univerzitních disciplín je to obor mladý a moderní, ze zorného úhlu dnešních studentů se naopak jeho počátky ztrácejí v šerém dávnověku.

Jak tedy na uplynulých šedesát let nahlížet? Poslouží nám letmý náčrt vývoje techniky a elektrotechniky v českých zemích jako vysokoškolského studijního oboru a jejich historický kontext.

Hlavní tíhu všeobecné technické výuky pro české země nesla Gerstnerova pražská polytechnika. František Josef rytíř Gerstner (1756 – 1832) představoval již čtvrtou ředitelskou a profesorskou generaci této školy. Reprezentantem první byl zakladatel Stavovského inženýrského učiliště v Praze (1707) Christian Joseph Willenberg (1655 – 1730), druhé spíše umělecky založený Johann Ferdinand Schor (1686 – 1767) a třetí vědecky orientovaný František Antonín Linhart Herget (1741 – 1800), vyučující i na univerzitě a zajímající se o rozvoj vědeckých společností v českých zemích.

Při obsahové koncepci návrhu své polytechniky Gerstner vycházel ze svých bohatých vědeckých kontaktů do Paříže, do Vídně i do německých a anglických center poznání. V memorandu reformy napsal:

„Nikde, kde se s úspěchem nepěstují přírodní vědy, fyzika a matematika, se nemůže průmysl povznést ze své zaostalosti. Byly objeveny nové síly a nové zákony přírody, které zrodily i novou výrobu... Převratné objevy vědy a techniky však nebyly odkryty několika osamocenými génii. Nejprve musí být pozvednuta úroveň osvěty na vysoký stupeň technického poznání a probuzena vášnivá touha po vzdělání... Rodící se polytechnika má být určena vyšší technické inteligenci. Naleznou tu odborné vyškolení podnikatelé železáren, skláren, barvíren, hodinářských živností, mechanici a stavitelé. Budou tu vychováváni vedoucí úředníci a mistři soukromých podniků, manufaktur a dílen...“

V době, kdy Gertnerova polytechnika již sama sebe tzv. Organickým statutem (1863) označovala ze vysokou technickou školu se 4 odbory (pozemního a vodního stavitelství, architektury, lučby čili chemie a strojnictví), byla představa profesní průpravy elektrotechniků jako specializované vysokoškolské disciplíny nepředstavitelná.

Prakticky využitelná elektrická zařízení téměř neexistovala a nikdo nebyl schopen předvídat, jakou úlohu sehraje elektrický proud v dalším vývoji technické civilizace. Díky Prvnímu mezinárodnímu elektrotechnickému kongresu v Paříži v roce 1881, pronikly v letech 1882 – 1902 první právní úpravy výroby a distribuce elektrické energie do legislativy evropských zemí, Velkou Británií počínaje přes Itálii a Francii až po Švýcarsko. To se netýkalo českých zemí. Pro situaci v Rakousko-Uhersku je příznačné, že od roku 1908, kdy vláda předložila první návrh zákona o kladení telegrafních a telefonních vedení a vedení elektrického proudu pro světlo a pohon, se až do zániku habsburské monarchie nepodařilo tuto právní normu přijmout.

Elektrický proud získával stále větší význam v průmyslu, v dopravě, ve veřejném osvětlení, ale jeho výhod pro osobní potřebu stále ještě užívali pouze lépe situovaní obyvatelé větších měst.

Naprostá většina obyvatel Československa se stala uživateli elektrického proudu z veřejných rozvodných sítí až v letech 1919 – 1939. Podmínkou k tomu se stal tzv. elektrizační zákon č. 438 přijatý 22. července 1919 Národním shromážděním Republiky československé, platný od 1. září téhož roku a prosazovaný Elektrotechnickým svazem československým.

Dynamický rozvoj infrastruktury moderního průmyslového státu si vyžádal rychlou a efe­ktivní elektrifikaci většiny území republiky. V letech 1920 – 1935 Československo investovalo do elektrifikace bezmála půl miliardy korun. Proto v roce 1938 měla země elektřinu k dispozici na asi 60% území. Je příznačné, že masivní rozvoj výroby a využívání elektrické energie v Československu šel ruku v ruce s vývojem naší moderní státností.

Význam elektrického proudu v evropských zemích stoupal a elektrotechnici patřili k jedné z klíčových profesí v moderní průmyslové společnosti. Tomu také odpovídala postupná institucionalizace jejich profesního vzdělávání. Kolem roku 1900 už existovaly specializované katedry a univerzitní ústavy elektrotechniky v řadě evropských zemí. Tomu odpovídal i vývoj tohoto oboru v českých zemích.

Vysokoškolská výuka elektrotechniky v Praze započala ve školním roce 1884/1885 díky Karlu Václavu Zengerovi nepovinnou 3h přednáškou a 1h cvičením. Ve školním roce 1891/1892 vznikla na pražské české technice stolice (katedra) pro elektrotechniku, zřízená Karlem Domalípem. Na přelomu 19. a 20. století už bylo možno v Čechách a na Moravě studovat elektrotechniku nejméně na šesti vysokých školách: na české i německé univerzitě v Praze v rámci fyziky, na C. a k. České vysoké škole technické v Praze, na K. und K. Deutsche Technische Hochschule in Prag, na Deutsche Technische Hochschule in Brünn a C. a k. Vysoké škole technické Františka Josefa v Brně v rámci samostatné elektrotechnické odbornosti.

V září 1906 začal na C. a k. České vysoké školy technické v Praze fungovat dobře vybavený Ústav teoretické a experimentální elektrotechniky za vedení Domalípova asistenta a pozdějšího významného profesora Ludvíka Šimka. Zásadní význam pro další vývoj oboru mělo oddělení elektrotechniky jako samostatného studijního oboru od strojního inženýrství ve školním roce 1910/1911. Od roku 1911 se elektrotechnické inženýrství stalo i v českých zemích samostatným vysokoškolským studijním oborem.

S novým československým zákonodárstvím po roce 1918 byl spojen další krok ve vysokoškolském vzdělávání elektrotechniků. Podle zákonů č. 292/1920 Sb. z. a n. RČS a č. 226/1922 Sb. z. a n. RČS, tzv. Malého školského zákona, vzniklo České vysoké učení technické v Praze (ČVUT) se šesti samostatnými vysokými školami. Jednou z nich byla Vysoká škola strojního a elektrotechnického inženýrství, rozdělená na dvě oddělení, strojní a elektrotechnické. Od roku 1919 mohly elektrotechniku studovat i ženy. V letech 1919 – 1938 se na obor elektrotechnické inženýrství hlásilo v průměru kolem tisíce studentů ročně. Mezi oběma světovými válkami si výuka elektrotechniky na ČVUT v Praze udržovala vysoký evropský standard, podpořený podílem na rozsáhlé mezinárodní spolupráci.

Většina technických disciplín prodělala v letech 1939 – 1945 bouřlivý rozvoj a potřeba specializovaných odborníků rychle rostla. Elektrotechnika po 2. světové válce představovala důležitou technickou disciplínu. Koncem 40. a v 50. letech 20. století se zformovala nová profesorská generace, k níž patřil nejen Antonín Svoboda (kybernetika a výpočetní technika), ale i Zdeněk Trnka (technická fyzika), František Rieger (slaboproudá elektrotechnika), Josef Stránský (radiotechnika), Jan Bašta (teorie elektrických strojů), Jaroslav Kučera (stavba elektrických strojů), Antonín Kouba (elektrické pohony), Antonín Beneš (elektrotechnologie), Ladislav Haňka (elektromagnetické pole) a mnozí další, kteří položili základy dnešního systému elektrotechnického inženýrského vzdělávání. Z vysokých škol inženýrských se podle nového vysokoškolského zákona č. 58 z 18. května 1950, likvidujícího tradiční akademické hodnoty, staly samostatné fakulty. F3 v rámci ČVUT v Praze se stala Fakulta elektrotechnická.

Fakulta elektrotechnická ČVUT je dnes prestižním českým vysokoškolským pracovištěm. Její absolventi nacházejí široké uplatnění nejen v České republice, ale i v zahraničí. Má za sebou šedesát let samostatné existence a po celou tuto dobu vyučuje na vysoké odborné úrovni jednomu z nejrychleji se rozvíjejících odvětví lidské činnosti. Tento aspekt její existence může svádět k podceňování tradice. Zkušenost však ukazuje, jak důležitou roli ve vývoji vědy a techniky sehrávají tradiční renomovaná pracoviště. Fakulta elektrotechnická ČVUT, opřena o slavnou minulost a stavem výuky plně na úrovni současných požadavků, může s důvěrou hledět do budoucnosti.

Zpracováno podle Efmertová, M., Starý, O. (eds.), Fakulta elektrotechnická – historie, současnst, perspektivy. Almanach absolventů 1918 – 2001. LIBRI, Praha 2001, str. 8 – 53.

Praha, červenec 2011

prof. PhDr. Marcela Efmertová, CSc.
K-13116

(2011)