1.1.2018, respekt.cz

Drony můžou hledat děti i posloužit teroristům

D ony neboli - jak tu říkají - autonomní helikoptéry se v téhle laboratoři povalují všude, na podlaze i na stolech. Na povel operátora se s bzučením vznesou do vzduchu jako obrovský hmyz. Vědci z Katedry kybernetiky Fakulty elektrotechnické ČVUT je ale učí i další věci: samostatně zkoumat místa zasažená přírodní katastrofou, mapovat z výšky pole s úrodou napadenou škůdci, provádět inspekce průmyslových objektů. Pomocí helikoptér se zdejšímu týmu podařilo zmapovat obtížně přístupné fresky v kostele poničeném sovětskou armádou. Výzkum je to tedy čistě mírový, ale v poslední době se o dronech diskutuje v jiné souvislosti: stále inteligentnější a dokonalejší stroje budí pozornost armád i teroristů. "To, co umíme, je nepochybně těžší než poslat dron naložený výbušninou do blízkosti konkrétního člověka a zmáčknout tlačítko exploze," říká Martin Saska ze zmíněné katedry o práci jejich týmu i případném zneužití dronů. Rozsáhlý text o dronech najdete v novém Respektu 1/2018 v textu Ať rozhodne stroj. Následující rozhovor je jeho doplněním a pozvánkou ke koupi.

Snažíte se mimo jiné vyvinout dron, který by dovedl sám prozkoumat budovu. Co už takový stroj umí?

Vyvíjíme helikoptéry, které nepotřebují GPS a obejdou se i bez komunikace s pilotem. Orientují se pomocí palubní kamery, kterou lze použít k navigaci stejně, jako když člověk používá oči. Když vám ukážu, jak dojít k nám do kanceláře, příště už najdete cestu sám. Podobně když řeknete helikoptéře, kam má letět, dokáže si po cestě určit významné body a uložit si je do paměti - tak jako vy jste si zapamatoval, že máte projít kolem vrátnice nebo hnědé skříně. Kamera je levný senzor, dá se pořídit za dolar a připojit k jednoduchému počítači na palubě helikoptéry.

Takové systémy už existují?

Ano, ale nejsou zatím moc spolehlivé. Když helikoptéru někam pošlu, řekněme devatenáctkrát z dvaceti pokusů tam doletí. Jednou ne - a to je pro průmyslové aplikace problém. Kdybyste chtěl pomocí dronů třeba doručovat zásilky, potřeboval byste téměř stoprocentní spolehlivost. Na druhou stranu teroristům, kteří by chtěli dron naložit výbušninou a zneužít k útoku, by stačila i nižší úspěšnost. Znáte-li souřadnice cíle, můžete k němu poslat dron vybavený GPS s přesností tří až čtyř metrů. Pokud vyšlete nezávisle dva, riziko selhání je už minimální.

Jak se dá takovému útoku bránit?

Existují detekční systémy sloužící k tomu, abychom vůbec věděli, že se nějaká helikoptéra blíží. Útočil by nejspíš běžný komerčně dostupný dron, který využívá k navigaci GPS. A signál GPS lze rušit, stejně jako komunikaci helikoptéry s operátorem. Když to uděláte běžně dostupnému dronu DJI Phantom, který v nejlevnější variantě koupíte v e-shopu za 15 tisíc korun, ztratí spojení a sám se vrátí na pozici „go home“, tedy do míst, odkud startoval. To vám umožní nejen zastavit útok, ale možná i najít jeho iniciátora.

A co autonomní dron, který s pilotem nekomunikuje a GPS nepoužívá?

U něj se nabízí protiútok pomocí jiného dronu nebo odchyt. Existují zařízení schopná vystřelit síť, která dron polapí. Vypadají jako pancéřová pěst a dostřelí asi na 50 metrů. Ve Spojených arabských emirátech, kde jsme se na jaře 2017 účastnili univerzitní soutěže konstruktérů autonomních helikoptér, také trénují sokoly, kteří by na drony na povel útočili.

Copak se dravec nebojí, že ho posekají vrtule?

Oni jim dávají jakési brnění, aby je ochránili. Je to takový kožený obleček. Viděl jsem záběry, na kterých se sokolovi útok na dron povedl. Ale co umí sokol, to by zvládla i technologie. Teoreticky by jednou mohl být i sokol umělý.

O co v soutěži ve Spojených arabských emirátech šlo?

Pořádala ji univerzita v Abú Zabí, která se snaží zviditelnit a přilákat špičkové vědce ze zahraničí. Na soutěž dostali od korunního prince hodně peněz. Zájem se účastnit projevilo 450 týmů z celého světa. Vybrali z nich 15 včetně nás a každému dali peníze na rok výzkumu, aby vyvinul systém, se kterým by v soutěži nastoupil. Dostali jsme na vývoj 200 tisíc dolarů.

Jaké úkoly měly drony plnit?

V jedné disciplíně naše helikoptéra musela doletět na předem danou pozici, pomocí kamery detekovat pohybující se auto a přistát na jeho střeše. Auto jelo třicetikilometrovou rychlostí a helikoptéra dosedla s přesností 20 centimetrů. Odehrávalo se to v aréně asi 100 x 100 metrů a v pravidlech stálo, že helikoptéře můžeme dát na začátku akce jen jeden povel z klávesnice a pak ji už nesmíme nijak řídit ani ovlivňovat.

I takový stroj by se dal zneužít k útoku.

Podobnou technologii samozřejmě zneužít lze. Dron s výbušninou by mohl třeba čekat nad křižovatkou na konkrétní auto. Naše helikoptéra potřebovala GPS, ale kdyby v pravidlech stálo, že družicovou navigaci použít nesmíme, dokázali bychom to bez ní. Helikoptéra by se orientovala pouze pomocí palubní kamery.

A další disciplíny?

Také v druhé musely soutěžící stroje jednat samostatně. Šlo o to poslat stisknutím tlačítka do vzduchu tři helikoptéry, které pak společně prohledají danou oblast, najdou předměty kruhového tvaru a určité barvy, rozdělí si je mezi sebou, seberou a odnesou. Předmětů bylo celkem 23 a helikoptéry je zvedaly pomocí magnetů. Celé je to výrazně těžší úloha než přistát na jedoucím autě. Nepochybně je to také těžší než poslat dron naložený výbušninou do blízkosti konkrétního člověka, jehož pozici znáte, a zmáčknout tlačítko „exploze“.

Jak jste dopadli?

První cena byla milion dolarů, další tři týmy získaly 350 tisíc dolarů za vítězství v jedné ze soutěžních disciplín. Byli jsme jedním z těch tří. Peníze používáme na další výzkum.

Odhlédneme-li od válek a terorismu, k čemu ještě mohou tedy drony sloužit?

Umí snadno a rychle prohledat rozsáhlé území při záchranné operaci, třeba když se ztratí dítě. Jsou mnohem rychlejší než rojnice policistů, zvlášť v obtížně přístupném terénu. Každý dron může nést termovizi. Takové nasazení helikoptér se už testuje. Ušetříte peníze a třeba i rozšíříte oblast pátrání. Můžete totiž hledat také v místech, kam by policie nešla, protože ztracené dítě tam nejspíš není - ale kdo ví. Vyvíjejí se také helikoptéry pro inspekci vedení vysokého napětí nebo střech budov. Zatím jsou to pilotované stroje, ale autonomní helikoptéry by třeba při sledování elektrických drátů byly přesnější.

https://www.respekt.cz/spolecnost/drony-uz-umi-hledat-deti-i-slouzit-teroristum


2.1.2018, ABC

Semi & Roadster

Novinky z dílen Tesly

Automobilka Tesla představila dvojici aut, která mají přinést revoluci na silnice. Supermoderní elektrotahač Semi a extrémně rychlý sporťák Roadster.

Náklaďáky s alternativním pohonem jsou žhavé téma současného světa motorů. A přestože vlastní kamion na elektřinu vyvíjí třeba Volkswagen, Mercedes-Benz nebo Toyota, největším tahounem zůstává americká Tesla. Oficiální představení náklaďáku Semi v Los Angeles proto sledoval celý svět. A nenechali jsme si ho ujít ani v ábíčku.

Rychlík s výdrží

Tahač pohání čtveřice elektromotorů umístěných nad zadními koly. Uveze více než 3,5 tuny nákladu, přitom dovede zrychlit z nuly na stovku za dvacet vteřin. Na jedno nabití navíc urazí při plném zatížení vzdálenost až 800 km. To je jen polovina toho, co s plnou nádrží dojede náklaďák s naftovým motorem, ale na poměry elektromobilů se jedná o fantastický dojezd. Poté, co hladina baterií klesne na nízkou hodnotu, mělo by být možné nabít ji během pouhých třiceti minut.

Meganabíječka

Aby bylo možné nakrmit obří baterie tahače, musela Tesla vyvinout nový speciální typ nabíječky. Jmenuje se Megacharger a zatím je ve fázi vývoje. Na představení modelu Semi ale už bylo možné spatřit konektor s osmi zdířkami, což je čtyřikrát tolik, než kolik používá v současnosti používaná dobíjecí stanice Supercharger. Můžeme tedy předpokládat, že půjde o zcela unikátní nabíječku s nevídanou silou.

Síť Megachargerů by navíc měla vznikat v logistických centrech, kde se do aut doplňuje nebo vykládá zboží.

Pokud se tento nápad skutečně uchytí, nebudou muset řidiči ztrácet doplňováním energie ani minutu. Auto se nabije během přípravy na cestu.

Autopilot za příplatek

Tesla Semi nebude v základní výbavě plně autonomní tahač, ale nabídne šikovného asistenta, který bude pomáhat v řízení. Asistent umí automaticky najíždět a sjíždět z dálnice, měnit bezpečně jízdní pruhy, zatáčet i parkovat. Kromě toho bude schopen zavolat pomoc i v případě nehody nebo zranění řidiče. Samořízení pak bude patřit k příplatko vé výbavě. V takovém případě bude vůz vybaven osmi kamerami, které snímají jeho okolí až na dálku 250 metrů. Doplňovat je bude dvanáct ultrazvukových senzorů schopných detekovat různé objekty na ještě větší vzdálenost a nakonec radar nasměrovaný před náklaďák kopírující zorné pole řidiče. Ten se hodí pro případ extrémního počasí, jako je bouřka, hustá mlha nebo písečná bouře, kdy mohou kamery selhat.

Perfektní aerodynamika

Aby kamion jezdil co nejefektivněji a zbytečně neplýtval energií v bateriích, navrhli mu konstruktéři aerodynamický tvar. Jeho účinnost lze změřit tzv. součinitelem odporu vzduchu, který vyjadřuje schopnost auta rozrážet vzduch pro maximálně efektivní pohyb.

Čím nižší číslo, tím lépe. U Tesly Semi činí pouhých 0,36. Stejnou aerodynamiku nabízelo například legendární Ferrari Testarossa nebo Aston Martin Vanquish a v současnosti by se za ni nemusela stydět ani nízko posazená osobní auta.

Jízda v konvoji

Samořízení, dlouhý dojezd, rychlonabíjení… To všechno zní skvěle. Dostojí ale svým smělým slovům i ve skutečnosti? Tesla je kromě toho všeho přesvědčená, že provoz elektrického tahače bude stát jen polovinu toho, co spotřebuje na palivu a údržbě klasický dieselový náklaďák. Vědci z americké Carnegie-Mellonovy univerzity ovšem tvrdí, že to nebude ve skutečnosti zdaleka tak růžové. Podle jejich propočtů bude zapotřebí vytvořit konvoj alespoň sedmi elektrotahačů jedoucích za sebou, aby se jejich provoz vyplatil více než klasický diesel. Jízda v konvoji totiž umožňuje snížit aerodynamický odpor a spotřebu paliva. Kdo má pravdu? To ukáže až rok 2019, kdy se Tesla Semi začne oficiálně prodávat.

Ďábelský sporťák

Tesla ale v Los Angeles nepředstavila jen nový tahač. Připravila i překvapení, když z nákladového prostoru trucku Semi vyjel malý sporťák Roadster. Navazuje na stejnojmenný model z roku 2008, který byl zároveň historicky prvním autem od Tesly. Z nuly na stovku zrychlí nový Roadster za 1,9 vteřiny iny a maximální rychlost se bude pohybovat kolem 400 km/h. Pochlubí se přitom dojezdem až 1000 km na jedno nabití. Tesla o něm kromě ďábelského ského výkonu neprozradila moc informací.

Víme jen to, že do prodeje se dostane tane až v roce 2020 a bude stát zhruba a čtyři a půl milionů korun.

Mini konvoje z ČVUT

K rozvoji elektromobility přispívají i čeští vědci z Katedry řídicí techniky při Fakultě elektrotechnické na ČVUT. Efektivitu náklaďáků jedoucích v konvoji zkoumají na podobné autodráze, jakou máte možná doma. Jejich autíčka jsou ovšem vybavená pokročilými palubními počítači s řadou pokročilých senzorů. Povedlo se jim poukázat na to, že pro bezpečnou jízdu v konvojích je potřeba nejen to, aby jednotlivé kamiony pomocí senzorů udržovaly rozestup. Musí spolu také přímo komunikovat a fungovat jako celek. To znamená, že se budou muset jednotliví výrobci domluvit na společném jazy -ku - nebo spíše operačním systému - pro všechny náklaďáky.

Nejrychlejší auto na světě

Tesla se chlubí, že Roadster bude nejrychlejší auto na světě. Je pravda, že akcelerací za 1,9 vteřin překoná i dosavadního šampiona ve zrychlení - hybridní sporťák Porsche 918 Spyder. Co se ale týče maximální rychlosti, to je jiná. Zde kraluje švédské monstrum Koenigsegg Agera (na obr.). Teprve před pár týdny se mu podařilo na dálnici v americké Nevadě překonat letitý rekord Bugatti Veyron a dosáhnout rychlosti 447 km/h. Koenigsegg to dokázal s pětilitrovým motorem o výkonu 1341 koňských sil.


2.1.2018, linuxexpres.cz

Blíží se uzávěrka InstallFest 2018 Call for Papers

Letošní ročník tradiční jarní odborné konference InstallFest se bude konat ve dnech 3. a 4. března. Máte-li zájem na konferenci přednášet nebo vést workshop, máte ještě o něco více než dva týdny na zaslání svého příspěvku. Uzávěrka je 18. ledna.

Stejně jako v minulém roce, také letos se bude InstallFest konat na Fakultě elektrotechnické ČVUT v Praze na Karlově náměstí, v budově E.

https://www.linuxexpres.cz/novinky/blizi-se-uzaverka-installfest-2018-call-for-papers


3.1.2018, idnes.cz

Zázrak, nebo podvod? Otestovali jsme prodlužovač životnosti baterií

Tenoučký návlek na baterie má až šestinásobně prodloužit jejich životnost. Stačí jej navléci na baterii, vložit do přístroje a užívat si několikanásobek získané energie. Může taková věc fungovat, nebo je to podvod? Ve spolupráci s expertem z ČVUT jsme Batteroo otestovali.

Batteroo je jedním z projektů vzniklých za peníze získané v crowdfundingové kampani na Indiegogo. Tvůrci v ní vybrali 1317 % požadované částky, přesněji 395 149 dolarů místo požadovaných 30 000 dolarů.

Mohutný zájem přispěvatelů vyvolali poměrně srozumitelným sdělením: „Ve vyhazovaných bateriích zbývá až 80 % energie, kterou však již přístroje nedokážou využít. Náš Batteroo Battery Boost dokáže tuto energii z baterií vyždímat a prodloužit tak jejich životnost až osminásobně.“ (U finálního produktu pak udávají šestinásobně. - pozn. redakce)

Návleky Batteroo jsou nyní k dostání i v České republice a dokonce je - po krátkém vyřazení opět - nabízí i největší český e-shop s elektronikou.

Je tedy Batteroo slibovaný zázrak, nebo obyčejný podvod? Testování se ujal Pavel Hrzina z katedry elektrotechnologie, fakulty elektrotechnické ČVUT. Ve stejné laboratoři proběhl i loňský test powerbank - Test energie do kapsy: jedna z powerbank by nenabila skoro nic.

Jak Batteroo funguje

Při vybíjení baterie klesá se zbývající energií i výstupní napětí baterie. S klesajícím napětím jde dolů například i světelný výkonsvítilny se žárovkou. Jakmile výkon žárovky klesne pod únosnou mez (napětí klesne kupříkladu pod 0,8 V), pak baterii vyměníte. U sofistikovanějších přístrojů to funguje jinak - jejich výkon se nesnižuje, ale jakmile napětí baterie klesne například pod 1,1 V, zařízení se vypne (hudební přehrávače, fotoaparáty atp.) a vy baterii vyměníte, ačkoli ještě obsahuje poměrně hodně energie.

Tenoučké kovové pouzdro Batteroo obsahuje miniaturní napěťový měnič, který má za úkol zvyšovat vstupní napětí 0,6 - 1,5 V na výstupní napětí 1,5 V. Není to žádná alchymie, ale katalogové zapojení běžně dostupné elektronické součástky. Batteroo tak není inovací technologickou, ale spíše aplikační - doplnit tento obvod přímo k baterii je dobrý nápad a vzhledem k rozměrovým omezením i trochu technickýoříšek - baterie v návleku se musí vejít do otvoru pro samotnou baterii.

Ale vraťme se k funkci. Zatímco během vybíjení klesá napětí baterie, měnič v Batteroo zvyšuje toto napětí na původních 1,5 voltu. A toto podle všech provedených měření opravdu dělá.

Co to znamená

V případě svítilny to znamená, že bude svítit stále stejným výkonem a jakmile bude akumulátor vyčerpaný na 0,6 voltu, svítilna se vypne. To s sebou ale nese zajímavou (i když zcela logickou a předvídatelnou) nevýhodu. Bude svítit plným výkonem, ale vydrží svítit po kratší dobu.

Budeme-li předpokládat, že bychom baterii měnili při poklesu napětí na 0,8 voltu, pak bychom dle výsledků měření se samotnou alkalickou C baterií Energizer svítili 7 hodin 31 minut, se stejnou baterií s návlekem Batteroo jen 3 hodiny 41 minut. S klesajícím napětím na baterii se totiž zvyšoval proudový odběr z baterie, a tím i její namáhání.

V případě kupříkladu náročné elektronické hračky, která by se sama vypnula při poklesu napětí baterie pod 1,2 voltu, pak naopak Batteroo dobu jejího používání prodlouží. Alkalická AA baterie Aerocell z Lidlu by dle našeho měření dokázala hračku pohánět 2 hodiny 36 minut, s návlekem Batteroo pak 4 hodiny 9 minut.

Toto jsou jen pro ilustraci funkce vybrané ukázky výsledků měření, k celkovým výsledkům se teprve dostaneme.

Jak jsme měřili

Návleky Batteroo jsme zkusili s řadou baterií různých značek i velikostí. Ve velikosti AAA jsme měli zinkochloridové AIT Energy a alkalické Energizer, ve velikosti AA pak zinkochloridové Bateria Slaný, alkalické Aerocell a značkové alkalické GP. Ve velikosti C pak zinkochloridové Eveready a alkalické Energizer. Vždy byly stejné testy provedeny na stejných bateriích s návlekem Batteroo i bez něj.

Základní testy vycházely z norem pro měření primárních článků, postup byl pro naše potřeby mírně upraven. Základní myšlenkou testu bylo simulovat různé typy zatížení článků:

Nejčastěji dnes baterie používáme v dětských hračkách, proto jsme zvolili dva testy pro tento typ použití. První (označený jako Test 01) byl pro AA články, které byly zatěžovány odporem 3,9 ohmu a provozem1 hodinu za den. Druhý (označený jako Test 03) byl pro větší C články - zatěžovány byly odporem 2,2 ohmu po jednu hodinu denně.

Další četné využití článků je u kapesních svítilen, a to byl náš třetí test (označený jako Test 02). Zde jsme baterie typu C zatěžovali odporem 1,5 ohmu v režimu čtyři minuty z každých 15 minut po dobu osm hodin za den.

Poslední test odpovídal zatížení v dálkovém ovladači (označen jako Test 04), ve kterém jsme baterie typu AAA zatěžovali odporem 24 ohmů po 15 sekund z každé minuty po dobu osmi hodin denně.

Test bylo samozřejmě nutné automatizovat a provádět měření všech variant dle spínacího schématu současně. V laboratoři ČVUT byl proto sestaven jednoduchý reléový obvod a jeho řízení svěřeno počítačovému programu. Jako řídicí systémbyl zvolen program LabView, pro převod signálů z PC do řídicích obvodů relé jsme použili univerzální DIO kartu(NI USB 9006 od National Instruments). Dále bylo potřeba vyřešit proces záznamu dat ze všech 16 testovaných článků. Zde dobře posloužil dvacetikanálový datalogger DAS240 od společnosti Sefram.

Záznam probíhal s periodou dvou sekund, jako kompromis mezi velikostí dat a vypovídací schopností záznamu. I tak bylo za deset dní testování zaznamenáno přibližně 6 milionů 912 tisíc hodnot.

Výsledky testu

V případě, že baterie vybíjíme do hodnoty napětí 0,8 V, vychází ve všech případech lépe systém bez adaptéru Batteroo, a to v některých případech i skoro dvojnásobně. Třeba AA alkalická baterie vydrží v testu „hračky“ 8,8 hodiny a s adaptérem jen 4,8 hodiny. Tento rozdíl je dán faktem, že adaptér se snaží na svých svorkách udržovat napětí cca 1,5 V a tato snaha způsobuje větší namáhání (vetší proudový odběr) baterie. Systém bez adaptéru pak dokáže baterii vyčerpat efektivněji. Tedy ve všech případech adaptér Batteroo zkrátil životnost baterii a podle posledních dvou sloupců tabulky zapříčinil i nižší zisk energie.

Tabulka výsledků. Test 01 a 03 jsou „hračky“, test 02 je svítilna, test 04 dálkový ovladač. Zvýraznění vždy označuje vyšší (lepší) hodnotu.

Zcela opačná situace nastane v případě, že za koncové napětí na výstupu baterie zvolíme hodnotu 1,2 V. Zde návlek Batteroo zvýší dobu použitelnosti připojeného zařízení i více než 2x (v extrémním případě - Test 02 na C článku zinek-chlorid i více jak 5x, ale zde se jedná o velmi specifický příklad, kdy článek byl při testu úmyslně přetěžován).

Pokud se chcete podrobněji podívat, jak se postupem času měnilo napětí a proud na bateriích, můžete si stáhnout balík 320 grafů v ZIP formátu.

Co to znamená

Adaptér pomůže v případě nekvalitního návrhu bateriového napájení odstranit chyby výrobce. Tou nejčastější chybou výrobce je, že napájený přístroj přestává fungovat již při napětí 1,1 až 1,2 V na článek. Zde zvyšovací měnič v Batteroo pomůže.

Stejně tak by ale pomohla i přímá integrace obdobného systému výrobcem přímo do přístroje. Tam, kde výrobce ušetřil, a nezvýšil měničem cenu samotné svítilny, rádia, počítačové myši atd., nám nezbývá, než spoléhat na řešení „třetí strany“, tedy adaptér Batteroo.

V případě kvalitních výrobkůschopných pracovati s částečně vybitými články, ale adaptér postrádá svůj smysl.

Jak poznáte, že se Batteroo vyplatí vám?Pomocí zkoušečky baterií (nebo multimetru s paralelně připojeným rezistorem o hodnotě asi 50 Ohm) změřte napětí baterií, které jste vyndali ze zařízení, jež se již kvůli nedostatku energie vypnulo. Pokud na displeji uvidíte hodnotu vyšší než 1,0 voltu, pak stojí koupě Batteroo za zvážení. Pokud bude hodnota nižší, tak jej nepotřebujete, protože se baterie dostala do stavu hlubokého vybití i bez pomoci adaptéru Batteroo.

Další postřehy

Použití adaptérů Batteroo má ještě několik úskalí.

Tím prvním je mírné krátkodobé přepětí po uzavření elektrickéhoobvodu, kdy napětí na zlomek sekundy „vylétne“ až na 1,8 Voltu, což může být pro některá citlivá zařízení škodlivé (nebo přinejmenším neprospěšné).

Druhým pak je kmitání napětí ve chvíli, kdy není zařízení v provozu, ale energii nepatrně odebírá - Batteroo pak začne rychle překmitávat z vypnutého (aktuální napětí článku) do zapnutého (měničem zvýšené napětí) a do zařízení to tak vnáší rušení.

Třetím úskalím je samotná velikost adaptérů. Ačkoli jsou maličké a velikost baterií se tak zvětší jen minimálně, pokud má zařízení prostor „jen tak tak“ a při zandavání a vyndavání trochu drhnou samotné baterie, pak se v kombinaci s adaptéry nevejdou. Co jsme ale zkoušeli, zpravidla se vešly.

Poslední úskalí je v souladu s návodem k obsluze a varováním výrobce, ale je dobré jej zmínit - Batteroo nelze použít s NiMH akumulátory. ty totiž nemají rády hluboké vybíjení a jejich „ždímáním“ na 0,6V by se razantně zkracovala jejich životnost. Nicméně výrobce nyní uvede i další generaci Batteroo určenou naopak jen pro nabíjecí baterie.

Závěr

Je Batteroo zázrak, nebo podvod? Ani jedno. Marketingová tvrzení výrobce o šestinásobném prodloužení životnosti baterie jsou dramaticky nadhodnocené, ačkoli jich lze ve zcela specifických případech téměř dosáhnout. V běžném provozu opravdu může s některou elektronikou životnost baterií příjemně prodloužit, s jinou ale naopak zbytečně zkrátit. Před nákupem je tak třeba vyzkoušet, jak na tom s využitím baterií dané zařízení je.

Baleníčtyř kusů návleků Batteroo pro baterie velikosti AAA a AA stojí 499 Kč, pro baterie velikosti C a D pak 899 Kč. Není to málo, ale ani moc - záleží na tom, kolik baterií díky návleku ušetříte právě ve vašem případě. Druhou věcí ale je, že při současné nízké ceně nabíjecích NiMH akumulátorů a nabíječek je mnohdy vhodnější napájet žíznivější elektrická zařízení právě jimi.

V tabulce výsledků si také povšimněte propastného rozdílu mezi energií alkalických a zinko-chloridových baterií. Je dobré zvážit, zda nižší cena za zinko-chloridovou baterii je výhodná, když alkalická (i neznačková) baterie v sobě má dle našeho testu i více jak 4násobek energie. Zejména s přihlédnutím k ekologické zátěži související s používáním málo efektivních baterií.

Autoři: Václav Nývlt, Pavel Hrzina - FEL ČVUT

https://technet.idnes.cz/test-batteroo-podvod-zazrak-zivotnost-baterii-baterie-pgw-/tec_technika.aspx?c=A171228_083250_tec_technika_nyv


3.1.2018, Hospodářské noviny

Natáčíme videa lépe, levněji a rychleji než Američané, říká český podnikatel

Natočte pro nás přednášku, pořádá se zítra v Tokiu, zavolali před rokem ze slavného týdeníku The Economist. Absolvent ČVUT Vojtěch Ciml byl tehdy ve Spojených státech, kde chtěl natáčet přednášky a z českého start-upu SlidesLive vybudovat globální značku.

První měsíce byly těžké. Nedařilo se oslovovat zákazníky a pohybovat se v americkém prostředí. Nabídka Economistu přišla vhod, přestože honorář 500 dolarů nepokryl ani náklady na zpáteční letenky, natož celou práci. "Řekli jsme si, že do toho půjdeme i za cenu velké ztráty," vypráví šestadvacetiletý Ciml, který teď většinu roku žije v USA. Nakonec získali ještě další natáčení, díky kterému pokryli i náklady. Zakázka v Japonsku jim tak nakonec otevřela cestu i na americký trh.

Zakladatelé Ciml, Vojtěch Drbohlav a Tereza Horáková se SlidesLive expandovali do USA s kapitálem jeden milion dolarů. Ten dostali od dvou podnikatelů - spoluzakladatele firmy Avast Eduarda Kučery a Václava Dejčmara, spolumajitele finanční skupiny RSJ.

SlidesLive funguje na jednoduchém principu. Přednášky z různých oborů po celém světě natáčejí externí kameramani, kteří záznam posílají on-line do Prahy. V pražské centrále přednášku zpracují a umístí na www.slideslive.com. Nebo ji pošlou rovnou klientovi. Archiv tisíců přednášek je pro veřejnost zdarma. Firmy mají navíc přístup k dalším přednáškám, které jsou placené a propojené s firemními portály. Za pořízení videa platí zadavatelé od několika tisíc do stovek tisíců korun, záleží na velikosti a délce trvání konference.

Přestože záznamy musí "putovat on-line" tisíce kilometrů, zpracování v Česku se podle Cimla vyplatí. V Americe vyjde práce střihače i na 100 dolarů za hodinu. "My to samé zvládneme rychleji, kvalitněji a levněji. Práci automatizujeme," tvrdí. Klíčem k úspěchu je podle Cimla splynout s prostředím dané země a mít dobré reference.

Česká firma si zakládá na najímání špičkových kameramanů. Ciml se ale mnohokrát spálil, protože uchazečům o práci příliš důvěřoval. Zjistil, že v USA vlastnit drahé vybavení neznamená umět ho profesionálně ovládat.

"Už máme přijímací postup, kde musí uchazeč v několika kolech odpovědět na mnoho technických dotazů," popisuje. Ze stovky zájemců přijme nakonec třeba jen jednoho. Na Češích oceňuje, že techniku perfektně ovládají a chtějí se vzdělávat, v zahraničí to tak často není.

Videa a livestreamy jsou žádané ve všech oborech. Jen ve Spojených státech se každoročně odehraje 200 tisíc konferencí. "Technologie je všudypřítomná, tím spíš je potřeba dělat kvalitně. Velká firma si nemůže dovolit streamovat z iPhonu s nekvalitním zvukem," poznamenal. Trendem jsou krátká vysvětlovací videa, dlouhé přednášky i experimenty s natáčením pomocí dronů.

"Každý den je nějaká nová výzva. Mě to baví, ale není to pro každého," říká o své práci Ciml. Když začínal, představoval si, že v krátké době vydělá hodně peněz. "Vidinu, že rychle zbohatnu, jsem opustil. Musíte dělat něco, co vás baví a dává vám smysl, jinak se na to při prvním problému vykašlete," popisuje.

---

2 milionů dolarů ročního obratu chce letos dosáhnout firma SlidesLive. Loni měla zhruba polovinu.

ÚSPĚCH V USA

Z Česka do celého světa Firma SlidesLive vznikla v Česku v roce 2012, centrálu s 20 zaměstnanci má v Praze. Nejprve se rozšířila do Německa, v roce 2016 se prosadila i v USA. Hlavními trhy jsou nyní Severní Amerika a německy mluvící země.

Vojtěch Ciml Spoluzakladatel a výkonný ředitel SlidesLive vystudoval bakalářský program na Fakultě elektrotechnické ČVUT, obor otevřená informatika. Nápad natáčet a archivovat přednášky dostal za studií v roce 2010. Vymyslel software, který umožňuje přednášku snadno zaznamenat a umístit na webu.

Kde SlidesLive najít V současnosti pro SlidesLive pracuje 219 nahrávacích týmů v různých zemích světa. Působí zejména v hlavních městech jednotlivých zemí. Nabízí přednášky v češtině, angličtině a němčině, ale i prezentace uznávaných osobností z různých oborů.


3.1.2018, regionalnitelevize.cz

Česká věda - magazín Akademie věd ČR 1/2018

V lednovém magazínu zakusíme sílu vodního paprsku a zjistíme, jak jej testují vědci z Ústavu geoniky AV ČR. Staneme se svědky prvního videohovoru s Mezinárodní vesmírnou stanicí uskutečněného na ČVUT v Praze a na závěr se podíváme, jak se mění les.

http://www.regionalnitelevize.cz/cz/2-regiony.html?id=44328


4.1.2018, idnes.cz

Praha poprvé přivítá světový festival novodobých kutilů: Maker Faire

Přijďte se podívat nebo i sami předvést. Festival Maker Faire je pro všechny. Poprvé v Česku se sejdou kutilové a vynálezci na jednom místě a budou moci představit své výtvory široké veřejnosti i sobě navzájem. Maker Faire je zábavná pouť pro rodiny s dětmi i veletrh pro tvořivé lidi všech generací.

Maker Faire je celosvětově uznávaná řada akcí, kterou v roce 2006 iniciovala redakce časopisu Make se sídlem v San Francisku. Letos poprvé se Maker Faire Prague 2018 uskuteční i v Česku. Na pražském Výstavišti se hobby tvůrci, technologičtí kutilové, bastlíři a vynálezci sejdou o víkendu 14. a 15. dubna 2018 v Průmyslovém paláci.

Jednotlivé festivaly pořádají lokální organizace v mnoha zemích a setkávají se na nich fanoušci kreativní práce s technologiemi, 3D tiskem, elektronikou, počítači, novodobí kutilové a další volnočasoví tvůrci všeho druhu.

Maker Faire se ze San Franciska a New Yorku postupně rozšířil do celého světa. Obří setkání probíhají i u našich sousedů například ve Vídni, Chemnitzu nebo Berlíně.

“Ukaž, co jsi vyrobil. Sdílej, co ses při tom naučil.”

“Kutilství má v naší zemi bohatou tradici. Hnutí spojené s festivaly Maker Faire přináší další nový impuls - takzvaný maker (čti: mejkr) je nejen garážový kutil či modelář, ale člověk, který rád spolupracuje na projektech s ostatními, využívá open source řešení a technologie 21. století, je fanouškem komunitních dílen a umí svůj osobní tvůrčí projekt dobře prezentovat,” říká Denisa Kera, výkonná ředitelka festivalu Maker Faire Prague.

Akce Maker Faire se organizují v duchu anglického hesla show and tell, neboli jak vysvětluje Denisa Kera, “přijeď ukázat, co jsi vyrobil, a sdílej, co ses při tom naučil.” Výsledkem je přehlídka v mnohém připomínající zábavnou pouť, ale také veletrh pro tvořivé lidi všech generací.

Je to místo, kde každý může ukázat svůj koníček, vychytávku, “hack”, experiment nebo projekt. Jak taková akce vypadá už v zavedené štaci, jakou je San Mateo, se můžete podívat v naší reportáži Tvůrci všech oborů, bavte se! V Americe bobtná nová průmyslová revoluce

“Rádi bychom představili nejméně 200 českých a zahraničních makerů s jejich originálními výtvory na jediném místě,” říká programový ředitel festivalu Jiří Zemánek. “Kromě vystavených projektů od jednotlivých tvůrců se chystají také různé kreativní workshopy pro děti i dospělé, zábavná představení a prezentace. Zveme každého, kdo něco tvoří a chtěl by svůj projekt prezentovat, ať se neváhá přihlásit do naší Výzvy pro makery.”

Výstavní plocha na festivalu Maker Faire je pro nekomerční tvůrce zdarma. Na stránkách festivalu stačí vyplnit jednoduchý formulář Výzva pro makery a zamluvit si prostor například v podobě výstavního stolu, na kterém můžete během víkendové akce představit návštěvníkům svůj projekt nebo celý proces své tvorby. První kolo registrace se uzavírá 31. ledna 2018.

Po San Franciscu i Praha

Festival Maker Faire Prague 2018 pořádá spolek Žádná věda, který v Česku už od roku 2012 realizuje veřejné experimenty na pomezí vědy, umění a zábavy (jedním z prvních experimentů byl Stratocaching). Konání festivalu umožnila v roli hlavního partnera společnost PRUSA Research, světoznámý český výrobce 3D tiskáren a podporovatel komunity makerů, ve spolupráci s akademickými partnery ČVUT a Studii Nových Médií FF UK. Produkci zajišťuje komunikační agentura Taktiq Communications. Očekává se také zapojení sdílených komunitních dílen, kterých v Česku přibývá a jejichž členové již mnohdy vystavují na akcích Maker Faire v zahraničí.

https://technet.idnes.cz/maker-faire-praha-prague-0wq-/veda.aspx?c=A180103_140558_veda_kuz


5.1.2018, Téma

Nic už mě doma nedrželo

Na začátku byl rozchod s dívkou, zlomené srdce, vážná nemoc a kolo z bazaru. V říjnu 2014 si MATĚJ BALGA (27) strčil do kapsy 800 dolarů a vydal se tam, kde dny začínají dříve, hledat ztracenou lásku

a léčit si rány duše. Nakonec z toho byla tříletá cesta, kdy za tisíc dnů objel na kole a kajaku zeměkouli. "Cestovatel? Jsem spíš něco ve stylu hloupého Honzy.

Světem jen tak bloudím.” Zážitků má tenhle hledač dobrodružství a romantiky tuny. Zamlčuje, kolik na pěti kontinentech zlomil srdcí. Zato vám vysvětlí, jaké fotbalové derby sleduje kolumbijská narkomafie. Nebo proč má jihokorejský záchod dvacet tlačítek.

- Kdy jste měl za ty tři roky největší strach?

O sebe jsem dlouho strach vůbec neměl. První rok jsem se bál jediného - že se už nikdy nepotkám se svojí expřítelkyní, kvůli které jsem vlastně na tu cestu vyrazil. A možná potom v Karibském moři, kdy jsem se v nafukovacím člunu převrhl, jsem si poprvé řekl, že tohle jsem už asi přehnal. Tehdy mě napadlo: "Fíha! Možná sis to představoval jak Hurvínek válku a teď jsi došel někam, odkud se možná nevrátíš."

- Jak k tomu převrhnutí došlo?

Pokoušel jsem se přeplout 240 kilometrů Karibského moře z Panamy do Kolumbie na malinkém nafukovacím člunu, na kterém jsem měl ještě kolo a všechny věci dost vachrlatě připnuté. Takže když jsem se v bouři dostal do silného vlnobití, člun se převrhl. Já totiž s tím kajakem moc zkušeností neměl - bylo to vlastně poprvé, co jsem v něm pořádně seděl, kromě zkoušky v Kanadě, když jsem ho kupoval. Ale nějak se začít musí, ne? Když se to převrhlo, tak jsem tam v příboji asi dvacet minut bojoval o záchranu aspoň některých věcí.

- Jak to bylo daleko od pobřeží?

Asi osm kilometrů. Mohl jsem plout podél břehu, jako jsem pádloval do té doby, ale v tom místě byl do pobřeží zakousnutý hluboký záliv, takže poněvadž už jsem nějakých 160 kilometrů ujel, a cítil se zkušenější, rozhodl jsem se ten záliv střihnout napříč, což znamenalo úsporu nějakých pěti kilometrů. A tak jsem se ocitl téměř na širém moři, kde jsou vlny mnohem horší.

- A s těmi ztracenými věcmi to dopadlo jak?

Něco jsme s domorodci, kteří mě na opuštěný ostrov připluli zachránit, ještě vylovili, víceméně jsem ale přišel o všechnu elektroniku. A když mě to po ztroskotání doneslo na ten pustý ostrov, už se mi chtělo jen domů. Bohužel mě tyhle momenty stesku po domově přepadávaly vždycky, když bylo absolutně nemožné se vrátit.

- Kdy jindy ještě nastaly?

Když jsem byl uprostřed Číny bez peněz. Když jsem byl bezdomovcem v San Francisku. A pak ještě jednou na Aljašce. Šlo vždycky o momenty, kdy jsem byl buď daleko od letiště, či bez možnosti si na zpáteční cestu vydělat. Ale než jsem se k nejbližšímu letišti dostal, nebo vydělal dost peněz na letenku, zase mě to přešlo.

- Jaká zaměstnání jste na cestě vystřídal?

Začal jsem jako sběrač oliv v Itálii, pak jsem byl pět týdnů hospodyňka v Ankaře, kde jsem uklízel a vařil. V Číně jsem jako stavební dělník rekonstruoval bar a pak se v něm stal barmanem a hostům ještě opravoval počítače, dělal grafiku, loga a webové stránky. V kanadském Vancouveru jsem pracoval na lodi jako stěhovák, a potom jsem dělal jednomu vynálezci programy a elektroniku do jeho vlnového generátoru elektrické energie. V Latinské Americe jsem pracoval jako recepční. V Brazílii jsem natíral dveře a okna a v americkém San Francisku myl nádobí.

- Vlastně je to romantické. Ostatně stejně jako impulz pro to, že jste se na cestu světem vůbec vydal…

Víceméně jsem měl impulzy tři - vyrazil jsem pro lásku, pro zdraví a pro víru, protože jsem v roce 2014 tak nějak všechno tohle ztratil. Napřed jsem dostal Crohnovu chorobu (chronické zánětlivé onemocnění střev, pozn. red.) a strašně jsem zhubnul. A snad proto, že jsme s přítelkyní byli tehdy příliš mladí, abychom to spolu zvládli, přišel jsem i o lásku. Tehdy jsem se ohlédl zpátky a najednou nevěděl, jestli chci vlastně dokončit školu, kterou jsem dělal, protože já jsem si celý život představoval s NÍ. A uvědomil jsem si, že jediné, na co jsem byl v životě hrdý, jediné, co mě kromě NÍ udělalo šťastným, bylo, když jsem v devatenácti letech dojel na kole do Gruzie a objel Černé moře.

- A tak jste se rozhodl vyjet znova?

Nic už mě doma nedrželo. Chtěl jsem udělat velké romantické gesto a spojit to s cestou do Jižní Koreje, kam ta moje láska odletěla na studijní pobyt. To jsem si ještě naivně představoval, že za sedmero horami a sedmero řekami u ní odhodím kolo a padneme si do náruče.

- Váš původní plán byl sjet na kole Hedvábnou stezku, po které ve starověku putovali čínští kupci až ke Středozemnímu moři. Kdy jste trasu upravil?

Poprvé jsem o tom začal přemýšlet na začátku Číny, když jsem v Kašgaru - v jednom z největších měst provincie Sin-ťiang, potkal jistou čínskou slečnu a… A tam jsem pochopil, že láska asi není ta představa něčeho věčného, ale že to jsou právě ty prchavé okamžiky, kdy se vesmír spojí a ty jsi ve správný čas na správném místě. Naráz už jsem na tom kole nemusel jen bolestínsky ujíždět minulosti, ale mohl jsem se začít dívat kupředu a jet konečně pro sebe. Tam někde jsem se taky rozhodl, že až se jednou budu vracet domů, bude to ze západu.

- Na cestách vám prý několikrát nabízeli i nevěstu...

To se mi stalo hodněkrát v Íránu. Poprvé v úplně chudé osadě v poušti, kde mi jeden otec nabízel vybrat si ze dvou dcer, ale osobně mi doporučoval tu mladší, které mělo být za chvíli patnáct. Té druhé už táhlo na osmnáct, takže podle něj byla už stará a měla "jít ke kozám". Pak jsem se ovšem dostal do opravdu nebezpečné situace - bylo to 21. března, na íránský Nový rok 1394 (v Íránu používají starý zoroastriánský kalendář, letos v březnu jim tedy začal rok 1396. Ostatní muslimské země pak mají Islámský lunární kalendář, podle něhož se nyní píše rok 1439, pozn. red.). Nachomýtl jsem se ke skupince, která islám nebrala moc vážně, a v autě měli vodku. Když se začalo tancovat, holky začaly kroutit boky a jedna, se kterou jsem tančil, mi dala ruku na hruď, což byl po třech měsících v prudérních islámských zemích můj sexuální vrchol. Tak jsem ji pozval ven pod hvězdy, že na ni něco zkusím. Než k tomu ale došlo, všude se rozsvítilo a naráz byla kolem celá její rodina, její strýc nám blahopřál a smrtelně vážně domlouval svatbu na druhý den ráno.

- Takže to byla past?

To bych neřekl, spíš nad ní drželi ochrannou ruku, aby neutrpěla její čest. Moji přátelé si naštěstí pohotově uvědomili vážnost situace a do pěti minut mě autem odvezli.

- Nejraději ovšem cestujete sám. Proč?

Když si srovnám plusy a minusy, tak jet sám je prostě lepší. Když vidíte něco krásného, nebo se naopak všechno hroutí, je vám špatně, kolo nejede a nejbližší město je 200 kilometrů, tak je lepší mít někoho s sebou. Na druhou stranu samota ale člověka naučí, že se musí postarat sám o sebe. A taky nerad dělám kompromisy. Když mě napadne navzdory plánu jet doleva místo doprava, tak to prostě udělám a nemusím se nikoho ptát. A při jízdě na kole navíc platí, že jeden musí na druhého čekat - lidé nejezdí stejně rychle, někdo častěji čůrá, další častěji fotí, někdo zase až moc rád odpočívá… Z toho by mi akorát tekly nervy.

- Jak moc jste cestu po Aljašce plánoval podle filmu a knihy Útěk do divočiny o skutečném stopaři a dobrodruhovi, který odchází na kraj civilizace?

Ten jeho opuštěný autobus pořád leží na staré lovecké stezce Stampede Trail a jsou k němu k dispozici souřadnice, akorát musíte s kompasem absolvovat asi deset kilometrů bažinami. (Při přechodu divoké řeku Teklaniky se tady Matěj Balga za dost dramatických okolností nechal unášet proudem s kolem na zádech. Šlo prý o nejdelších dvacet vteřin jeho života, pozn. red.) Ale že tam pojedu, jsem nevěděl až do srpna 2015, tedy ještě tři týdny předtím, než jsem na Aljašku odletěl.

- Není třeba kvůli vstupním vízům něco zařizovat předem?

Víza jsem si zařizoval vždy až během cesty. Zhruba jsem věděl, kam směřuju a v jakém velkém městě tak za měsíc budu. Složitější to bylo akorát s Turkmenistánem, který potřeboval už v lednu, když jsem byl 2 500 km daleko, vědět, kdy přesně koncem března dorazím na jeho hranici s Íránem. Jinak, když jsem v říjnu 2014 vyjížděl, myslel jsem, že v květnu 2015 budu zpátky. Vrátil jsem se ale až počátkem října 2017.

- Jaké jste měl záchytné body, které jste chtěl navštívit?

Od začátku jsem věděl, že chci jet do Itálie. Pak jsem chtěl vidět oázy na Hedvábné stezce, jako je Samarkand nebo Buchara (města v Uzbekistánu, pozn. red.). Původně jsem taky chtěl jet přes pamírskou dálnici a Himálaj až do Tibetu. Jenže ta hlavní část dálnice je v Tádžikistánu, a protože byla ještě zima a hrozilo, že by mi propadlo čínské vízum, musel jsem změnit plán. A upřímně - ze všech měst, které jsem si vytyčil, mě skoro žádné nakonec nezajímalo. A třeba v čínském Si-anu, který měl být zlatým hřebem Hedvábné stezky, jsem neviděl vůbec nic, ani slavnou Terakotovou armádu (více než 8 000 soch válečníků v mírně nadživotní velikosti, které jsou součástí podzemní císařské hrobky ze 3. století před naším letopočtem, pozn. red.). Tehdy už mi dávaly smysl jen ujeté kilometry a nutkání od rána až do večera šlapat, třeba až do vyčerpání.

- Kolik jste za den ujel?

Sto kilometrů na kole ujede každý i bez tréninku. Rekord mám 250 kilometrů za den. V čínské poušti Taklamakan, na rovince a ve strašném horku. Města byla daleko a neměl jsem dost vody, tak jsem ty vzdálenosti musel zvládat rychle.

- Jaké jste zažil teplotní výkyvy?

V Kyrgyzstánu bylo -15 °C. A v Taklamakanu +47 °C. Pořád to ale nebylo tak hrozné jako +35 °C v Amazonii, kde je tak strašná vlhkost, že se tam skoro nedá dýchat a člověk jako by se rozpouštěl zaživa.

- Vaše nemoc se ale na cestách paradoxně zlepšila...

Po dvou měsících cesty, kdy jsem už ani nebral žádné předepsané léky, to najednou přešlo. Opravdu jsem věřil, že když pojedu, budu si dávat do těla a budu v pohodě psychicky, že mi to zmizí. A ono se to opravdu stalo. Bral jsem to tak, že když budu žít přírodně, jako zvíře, tak to stejně jako zvíře přežiju. Možná že budu, stejně jako pouliční psi, pobíhat po světě s prokousnutým uchem a trochu pajdat, ale pořád budu pobíhat.

- Trénoval jste před cestou na kole?

Já žádný nadšenec do cyklistiky nejsem. Kolo beru jako dopravní prostředek. Že bych se o víkendu, když je hezké počasí, jel jen tak projet, tak to určitě ne. Musím mít cíl a musí mi to na tom kole dávat smysl. Já nejsem žádný pumpičkář.

- Co jste na cestě zjistil, že jste si měl vzít a nevzal?

Každý, kdo jede takhle na dlouho, mívá pocit, že si bere jen nezbytnosti, ale nakonec nedělá nic jiného, než že přebytečné věci vyhazuje. Na začátku jsem měl 57 kilo výbavy a když jsem přijel zpátky, vezl jsem jen 18 kg. Vyhodil jsem i zimní oblečení, a stan a spacák vyměnil za hamaku ("houpací" síť na spaní, pozn. red.).

- Měl jste v dětství nějaké cestovatelské vzory?

Thora Heyerdahla a Richarda Halliburtona. Literárně potom ještě Jacka Kerouaca. Na Heyrdahlovi jsem obdivoval jeho víru - vydal se na vachrlatém voru přes celý oceán, protože, snad možná jako jediný, věřil, že to je možné. Halliburton a jeho kniha Královskou cestou za romantikou mě hodně inspirovaly právě na začátku mé cesty. Do Dardanel (průliv, oddělující evropskou a asijskou část Turecka, pozn. red.) jsem zase jel trochu i kvůli tomu, že se je pokusil přeplavat lord Byron, můj další romantický hrdina. Dneska už to bohužel při tom provozu přeplavat nejde, jezdí tam každé dvě minuty obrovský tanker… A tyhle moje vzory vlastně tu cestu utvářely i přímo během ní, protože jsem při tom putování hodně četl.

- Kdy jste na to měl čas?

Po večerech. Navíc v zimě jsou dlouhé noci, tábořiště si vždycky musíte najít před setměním, a pak máte spoustu času. A třeba na rovníku se stmívá už v šest a to ještě člověk není unavený. Takže někdy jsem si před spaním v hamace ještě dvě až čtyři hodiny četl.

- Kvůli Crohnově chorobě, která se projevuje v trávicím ústrojí, jste po světě také hodně sledoval záchody. Co jste zjistil?

Jednoznačně nejpozoruhodnější byly na východě Číny a na jihokorejském letišti. V tom Soulu jsou úplně hypermoderní s dvaceti tlačítky, kterými si pustíte hudbu, vyčistíte prkénko, necháte si ovívat zadek a sprchovat ho studenou i teplou vodou. V čínském Sin-ťiangu je to opačný extrém. Tam jsem zaplatil jeden juan (něco přes 3 Kč, pozn. red.) za veřejné záchodky, které jsem sdílel s deseti dalšími pány. Byl tam jenom žlábek, nad kterým jsme se bez jakékoli zástěny rozkročili. Vypadávalo to z nich, zatímco měli v ruce smartphony a telefonovali, a já jen koukal, jak to pode mnou pluje. Skrze své průjmy jsem ale byl nucen občas utíkat i ve městech do keříku. Ty čínské záchody mě ostatně naučily, že chodit na velkou není žádná věda. My si tady na Západě úzkostlivě střežíme, aby nás při tom někdo neslyšel, nebo nedej bože neviděl, ale já si na té cestě zvykl z toho nedělat vědu. Musíme tam přece všichni a po fialkách to nevoní nikomu.

- Někde asi nebylo jednoduché vycházet s pohraničními kontrolami...

Pochopil jsem, že přechod hranice je jen taková hra, a jde o to jim říct, co chtějí slyšet. Kdybych jim řekl, že budu spát v lese a nic u nich neutratím, tak by se jim to moc nelíbilo, takže i když mi to bylo proti srsti, vždycky jsem jim ukázal nějakou zpáteční letenku, jejíž rezervaci jsem pak zrušil, a dodal jim adresy lepších hotelů.

- Takže jste si pro hraniční kontroly připravoval i stínový, oficiální plán?

Vymyslet podobnou legendu zabere hodinu, což je pořád lepší, než někde trčet sedm hodin zadržený, jako se mi to stalo v Seattlu. Tam si mě vzali stranou s nějakými vousáči, na které křičeli, že je mají na seznamu nežádoucích osob. Nakonec se mi podařilo jednomu úředníkovi vysvělit, že těch 1 800 dolarů, co jsem u sebe měl, mi na tři měsíce bude opravdu bohatě stačit, takže mě pustil. Vysvětlil jsem mu, že na Aljašce se dá kempovat zadarmo a v dalších státních kempech se přespává za 6 až 10 dolarů, že si vařím na vařiči, že těstoviny stojí do 2 dolarů a k nim mi už stačí jen pár rajčat. Vypočetl jsem mu, že jsem tímhle stylem utratil za celý předchozí rok jen 1 600 dolarů.

- Lidskoprávní organizace Human Rights Watch před pár dny prohlásila, že Čína tajně sbírá u obyvatel v provincii Sin-ťiang vzorky DNA, otisky prstů nebo třeba skeny očních duhovek, a tato data pak prý slouží k detailnímu sledování osob. Pociťoval jste v Číně i vy, že máte v zádech nějaké všudypřítomné oko "Velkého bratra"?

Tohle byl rozdíl oproti Íránu, kde náboženská, ale i tajná policie jsou vidět, ale zároveň víte, že za zavřenými dveřmi můžete dělat víceméně cokoli. V Číně mi teprve po delší době začalo docházet, že kamery byly na každém rohu. Navíc lístky na vlak nebo do metra si kupujete na pas a tyhle informace o vyšem pohybu zřejmě nějak centrálně ukládají. Že o mně celou dobu věděli, jsem zjistil v momentě, když jsem žádal o další vízum. Uvedli několik míst, kde jsem byl, a taky věděli, že jsem tam i nelegálně pracoval.

- Na svém videoblogu, který jste při cestě pořizoval, vystupujete i s houslemi - kde všude jste hrál?

Já si je koupil jen na cestu po Amazonii, ale zase jsem se jich pak zbavil, protože na kole zabírají moc místa. Hrával jsem, když jsem potkal nějaké další muzikanty, ale hlavně v těch úsecích džungle, kde jsem byl úplně sám. Nejradši jsem měl "Když jsem šel z Hradišťa" a v "Hodoníně za vojáčka". To byla vlastně jediná věc, která mě spojovala s češtinou, protože česky jsem skoro celé tři roky nemluvil.

- To jste ani nevolal domů?

Jen když jsem odjížděl do Amazonie, tak jsem volal i babičce a taťkovi, protože nebylo uplně vyloučené, že bych tam tu cestu taky nemusel přežít. V roce 2016 jsme si pak volali akorát na Vánoce.

- Jak se vlastně na cestách dorozumíváte?

Plynně mluvím anglicky, francouzsky, španělsky, rozumím portugalsky, italsky, rusky a trochu turecky, mandarínsky a litevsky. Umím číst a psát persky a jinak jsem se v jazyce každé země, kde jsem věděl, že budu třeba měsíc, snažil naučit vždycky alespoň základy, protože bez mluvení s lidmi je člověk úplně sám a je to pak hlavně úplně jiný zážitek. Když si dokážete s místními povykládat o jejich problémech, získává cesta úplně jiný rozměr, naučí vás to empatii, naučí vás to podívat se na svět očima někoho jiného.

- Českých cestovatelů, kteří vyrážejí na exotické místa, píšou odtamtud blog, po návratu přednášejí a vydají knížku, přibývá. Sledujete z nich nějaké?

Jako ve všem, co jsem chtěl dělat, i u přednášek jsem chtěl být dobrý, pokud možno nejlepší, takže jsem pro inspiraci sledoval Trabanty Dana Přibáně nebo Ladislava Zibury. I když já sám sebe za cestovatele vlastně nepovažuju. Jsem spíš něco ve stylu hloupého Honzy. Ani nejsem poutník, ten má alespoň cíl, já spíš jen tak bloudím.

- A plánujete už další cestu?

Na to se mě ptají všichni a já čekám na moment, kdy na to budu schopen odpovědět. Mám sepsaný seznam míst, která bych chtěl vidět, a momentálně přemýšlím, jestli bych znovu zvládl podobně velkou cestu a třeba všechna ta místa propojil. Záleží vždycky na odhodlání a u takhle velkých cest i na nějakém silném impulzu. Všichni se vždycky ptají, kde jsem našel odvahu, jak jsem byl schopný se jen tak sebrat a jet, ale to není moje zásluha - tady opravdu platilo: za vším hledej ženu. Všechno se stalo díky tomu, že jsem byl tak zamilovaný, že jsem ostatní věci ignoroval. Všechno, co v mém životě za něco stálo, jsem ostatně vždycky udělal kvůli ženám.

- Jinými slovy by vám zase nějaká musela utéct…

Asi, ženy se mnou odjakživa smýkají přes celou zeměkouli.

- Tři roky jste putoval světem s minimem peněz. Nesnažil jste se sehnat nějakého sponzora?

Když chcete jen něco projet a máte omezený časový rámec, tak skoro nemáte ani jinou možnost než sponzora mít. Vlastně se rozhodnete, že svoji cestu někomu prodáte, abyste na ni vůbec mohl jet. Takhle to dělá většina cestovatelů: olepíte si auto firemními logy, dostanete stan, spacák, oblečení a dodržujete podmínky, že budete o cestě psát na Facebook v dohodnutých časových intervalech. Ale já nechtěl nikomu jinému dělat reklamu, ta cesta by pak už nepatřila mně. Přece nemůžu propagovat nějakou firmu, když to byla cesta o hledání lásky a hledání sebe sama. To bych nebyl uvěřitelný ani sobě.

- Jak jste začal s blogem?

Deníky jsem na internet začal psát proto, že asi dvacet mých nejbližších známých se často ptalo, kde zrovna jsem. Tak než abych jim to říkal dvacetkrát, začal jsem psát ten blog. Za zhruba čtyři měsíce, co to existovalo, se ale z nějakých 120 sledujících stalo 1 200 a na webu jsem měl sto zhlédnutí denně. Takže i tu knížku, velký román o lásce, o cestě a o víře, kterou jsem původně plánoval jako čistě osobní - formou milostných dopisů a do šuplíku - se nakonec chystám příští rok poslat do světa.

- Jak si vysvětlujete, že tolik lidí chodí na cestovatelské přednášky? To jsou lidi, kteří se třeba na podobnou cestu chystají, nebo jim stačí si to poslechnout a vy ty země navštěvujete vlastně za ně?

Říká se, že dobrý spisovatel nikdy nepíše o sobě, ale o svých čtenářích. Čtenář totiž nechce vlastně slyšet o někom jiném, chce se v knihách dozvědět především něco sám o sobě. A myslím, že s přednáškami je to obdobné - lidé si je promítají ve světle svých vlastních životů a hledají v nich něco, k čemu sami mají vztah, s čím se můžou identifikovat. A bráno touhle optikou není moje cestování vlastně o cestování. Je o naději a překonávání problémů - o naprosto obecných věcech, které se lidí týkají, ať už cestují, nebo ne. Opravdové cestování se totiž vždycky odehrává uvnitř, zatímco se kolem vás posouvají kulisy světa.

- Taky mě u těch vašich videí napadlo, jestli není otrava mít v nohách stovky kilometrů a kvůli záběru postavit kameru na stojan, projet kolem ní, a pak se zase pro ni vracet...

Proto jsem taky vzdal plány na celovečerní film. To si pak člověk tu cestu vůbec neužije. Mnohokrát mě sice napadlo, že by stálo za to tohle nebo tamto natočit, ale když přišla ta sekunda, kdy jsem měl zabrzdit a slézt z kola, jenom jsem mávl rukou a jel dál. Svědomitější jsem byl v Amazonii, kde jsem požádal lidi, aby mi půjčili na kameru, takže jeden film, z Amazonie, přece jen chystám. Mám asi dvacet hodin materiálu.

- Co je pro vás důležitější? Knížka, nebo film?

Knížka, protože to je završení celé mojí cesty. Pomohla mi konsolidovat myšlenky a je to něco, co za mnou zůstane a čím tuhle etapu života uzavřu. Když jsem vyjel, bylo mi 23 let, teď mi je 27. Knížka lépe podporuje představivost a to je ostatně jejím účelem - aby lidé taky zatoužili vyjet pod hvězdy do pouští, výt s kojoty na měsíc, skočit do vodopádu v Panamě nebo tancovat v Riu. Aby se připomnělo, že svět, jakkoliv se leckdo snaží lidem namluvit něco jiného, je pořád ještě nádherným, romantickým místem plným magie.

- Vy jste na jednu doslova "magickou” chatrč narazil i v amazonském pralese, že?

Uprostřed džungle mezi Peru, Kolumbií a Brazílií, kde proudí asi nejvíc nelegálních drog na světě, jsem na břehu jednoho z ramen Amazonky našel opuštěnou chatrč s velkou zahradou ležící ladem. Protože nevypadalo, že se tam někdo bude vracet, rozhodl jsem se, že tam nějaký čas zůstanu a budu tam psát. Pátou noc ale na chatrč v noci někdo namířil světlomet a připluly dvě lodě s šesti ozbrojenými chlapy, kteří na sebe cosi hulákali v jazyce kichwa. Druhý den ráno jsem celý vyklepaný odjel.

- O co šlo?

Uvědomil jsem si, že ta chatrč je krytí pro překladiště drog, protože tam mezi banánovníky skládali nějaké bedny. Stál jsem tam za plentou z igelitu s mačetou v ruce a přemýšlel, jestli bych vůbec někomu dokázal ublížit, do jaké ruky bych ho měl seknout a podobně. Tehdy, těch dvacet minut než odjeli, jsem byl asi vůbec nejblíž smrti. (V září 2017 v této oblasti přepadli, znásilnili a zavraždili britskou cestovalelku Emmu Keltyovou, která chtěla jako první žena přeplout v kajaku Amazonii z Peru až k Atlantskému oceánu, pozn. red.).

- Pašeráci ale asi nejsou v Amazonii jediné nebezpečí…

Kromě pirátů jsou tam nebezpeční i hadi a jedovatí pavouci. Ale v tom žebříčku nejnebezpečnějších rizik jsou na prvním místě určitě lidé a pak dlouho nic. Co se týče plavby, v řece jsou takové víry, že se loď zničehonic skoro převrátí, nebo to zabublá a naráz se pod vámi o dvacet čísel zvedne hladina. Amazonka má obrovskou sílu, bere celé popadané stromy, i 50 metrů dlouhé. A v nejhlubších místech má řeka i 70 metrů. A když to člověka stáhne pod hladinu, vyplivne pak voda tělo úplně někde jinde.

- Co proslulé propojení narkomafie s tamním fotbalem?

Už desítky let si drogoví bossové poměřují svaly i na kolbišti fotbalovém. To je vidět i na tom, že největší kolumbijské derby je dodnes Atlético Nacional Medellín versus Deportivo Cali, tedy velkoklubů ze dvou měst, kde v 90. letech sídlily dva nejsilnější drogové kartely. V roce 2016 jsem byl přímo v Medellínu, když vyhráli Copa Libertadores (Pohár osvoboditelů, který hrají nejlepší kluby Jižní Ameriky, jakási obdoba evropské Ligy mistrů, pozn. red.), a dvakrát jsem tehdy dostal zásah slzným plynem, protože tu noc museli do ulic povolat armádu, aby uklidnila šílející fanoušky.

- V čem se váš život vůbec změnil?

Kdybych do světa nejel, tak bych teď asi normálně chodil do práce. Mám diplom z kybernetiky a robotiky z elektrotechnické fakulty ČVUT v Praze. A vidíte, nakonec dělám přednášky o světě a píšu.

- O čem se po přednášce chtějí s vámi posluchači bavit nejvíc?

Pořád chtějí vědět, co bude dál, což je prostě v lidské nátuře. Taky se často ptají, kolik bylo po cestě celkem těch ženských…

- A co jim říkáte?

Že gentleman to zaprvé neříká a zadruhé nepočítá.

Kvůli zlomenému srdci objel na Kole svět "Po ztroskotání už se mi chtělo jen domů." "Nabízel mi ze dvou dcer a doporučoval tu čtrnáctiletou." "Rekord 250 km za den mám z pouště Taklamakan." "Číňané věděli vše. I že jsem tam ilegálně pracoval." "Dvakrát jsem dostal zásah slzným plynem." "Ženy se mnou smýkají přes celou zeměkouli."


5.1.2018, Téma

Z vesmíru do pravěku. A zpět

Rozkročený mezi budoucností a pravěkem, mezi exaktními a humanitními vědami, mezi Anglií a Českem. Profesor TOMÁŠ POLCAR (42). Inženýr, který odmala toužil být historikem. Úspěšný český vědec západního střihu, který měl na střední škole průměr známek 3,7. Vyvíjí futuristické slitiny pro letectví i kosmický výzkum. Zkoumá

dinosauří zuby i pět tisíc let staré sekyrky z doby bronzové. A píše knihu o námořní blokádě Venezuely v roce 1902.

- Píše se o vás kvůli vývoji "sci-fimateriálů" na ČVUT v Praze, ale zároveň v Southamptonu spolupracujete s archeology na výzkumu keltského období, konkrétně zkoumáte jejich sekerky. Jak jste k tomu rozpětí přišel?

To je jedna z výhod akademického myšlení na Západě. Na standardní univerzitě, která má všechny obory, od matematiky až po art, funguje mezioborová komunikace, tady je to málo představitelné. Takže spolupracujeme s archeology, využíváme moderní inženýrské principy pro studium doby bronzové, podle opotřebení sekyrek se snažíme zjistit, co s nimi sekali, jaké dřevo, jak často je museli brousit... Vnášíme do archeologie inženýrský přístup: měření, statistiku, modely. Ale nejen do archeologie - teď budeme takto zkoumat obroušení zubů dinosaurů. Jak chrup používali, co jím jedli…

- To vám z muzea půjčí dinosauří zuby k experimentům?

To by samozřejmě nešlo. Reálné zuby ničit nemůžeme, ale v 3D tiskárně si můžeme vyrobit model a ten testovat…

- Co jste zjistili u sekerek?

Jsme teprve na startu, zatím si klademe otázky: Ostřili je v terénu sami, nebo měli "ostřiče" specialistu? Měli jednu sekerku, nebo každý hned několik, když šli někam dál na dřevo? Kolik potřebovali sekerek, aby posekali kus lesa nebo postavili dům? Taková sekerka byla tehdy asi strašný majetek. Ale položím za vás otázku: "Co může dát doba bronzová dnešku?"

- Dobrá otázka! Mohl byste se tím živit!

A nabídnu i překvapivou odpověď. Doba bronzová má odpovědi i pro jaderné inženýrství. Jaderná energetika řeší problém s uskladněním radioaktivního odpadu. Dá jej pod zem, zabetonuje, na nějakých sto tisíc let… Jenže, co se s ním přesně stane? Zkušenost s moderními slitinami máme v současnosti maximálně stovky let.

- Zato s bronzem je ta zkušenost o kapánek delší.

Ano! Díky nejstarším vzorkům z doby bronzové můžeme analyzovat, co se stalo za nějakých pět tisíc let. Jsou to nejdéle známé a nejdéle používané slitiny.

- Takže podle toho, co se stalo s bronzem z doby bronzové, usoudíte, co se bude dít s radioaktivními kovy?

Přesně tak. My uděláme nějaký teoretický model, který vyjde z vlastností bronzu. Difuze (samovolný pohyb atomů v pevné látce, pozn. red.) nebo koroze jsou obecné procesy podobné ve všech materiálech, ve všech kovech, řídí ho stejné rovnice. Díky tomu můžeme udělat predikci do daleké budoucnosti. Samozřejmě nebudeme dělat bronzové kontejnery pro vyhořelé palivo, ale znalost z bronzu aplikujeme na jiné materiály. Vidíte, potřebujeme archeologii, abychom byli schopní provozovat jaderné elektrárny. Všechno je propojené, jen to lidi nevidí.

- Tak skočme rovnou do budoucnosti. Vyvíjíte také slitiny, které by se v budoucnu mohly uplatnit v leteckém průmyslu i kosmickém výzkumu, dokonce se jim říká "sci-fimateriály". Ale ona už je to jen science - věda, žádná fiction - fikce, že?

Před deseti lety to byla science fiction, dnes už jen věda, to máte pravdu. Ale kdo by před patnácti lety řekl, že budeme mít tohle? (Ukáže dotykový telefon). My teď hledáme slitinu, která bude díky hodně jemné nanostruktuře stabilní, zrno materiálu nebude růst s teplotou…

- A naopak nebude ani praskat při mrazu.

Tak. Struktura nového materiálu by měla zůstat konstantní, nebudou se zhoršovat jeho vlastnosti, neztratí pevnost, nezměkne. A kdybychom ji změnit chtěli, tak se pak přirozeně vrátí do původního stavu, jako by se "samoléčila". Dřív to bylo sci-fi, nyní už víme, že to jde. Nepřišli jsme na to my, ale původně vědci z Massachussettského technologického institutu. V časopise Science vyšel článek, kterého jsme se chytli s pocitem, že bychom to mohli udělat ještě jinak a lépe. Získali jsme na to pěkný evropský grant. Bylo kolem toho trošku haló, protože tyhle projekty je extrémně těžké dostat.

- Za pár desítek let budou díky projektu ICARUS tedy ve vesmíru fungovat družice nebo rakety s vašimi novými odolnějšími slitinami?

Ten horizont, pokud se to tedy povede, jste nastavila správně. Občas si přečtu něco v tom smyslu, že za tři roky, které na projekt máme, vyrobíme rovnou tu družici. To by bylo ono sci-fi. My především zjistíme, jestli takový materiál vyrobit lze. Když všechno půjde dobře, vyrobíme placku nebo kostičku velikosti klíče, položíme to na stůl a řekneme třeba: "Máme tento materiál, je použitelný pro letadlo, ale není použitelný pro satelit." A další vývoj bude trvat deset, dvacet let.

- V jaké jste fázi?

Něco už jsme spočítali a vymodelovali, tak to teď zkusíme vyrobit. A až to vyrobíme, podrobíme to zátěžovým testům na vysokou teplotu, budeme sledovat, jak se mění struktura.

- Takže už jste našli optimální ingredience pro váš slitinový koktejl?

Teď budeme testovat wolfram a titan. Wolfram máte v žárovce…

- A z titanu mám snubní prsten.

A jiní z něj mají v těle implantáty. A kombinace těchto dvou kovů se zatím ukazuje jako hodně nadějná. Dobrá do vysokých teplot, pro jaderný průmysl, ale ne pro letectví, protože wolfram je strašně těžký. Musíme najít ještě jinou kombinaci lehkých prvků, abychom mohli udělat trubku do letadla. Nicméně, tohle je jen malý výsek toho, čím se vědecky zabývám.

- K těm dalším se dostaneme. Chvíli bych zůstala u toho vašeho rozpětí v časové ose od pravěku po budoucnost. Je to náhoda?

Vystudoval jsem sice inženýrství, ale v knihovně mám pár tisíc knih ze společenských a humanitních věd. Od dětství miluju historii. Popravdě, obecná historie je to, co bych chtěl opravdu ze srdce dělat, všechno ostatní je bokovka. Hodlám se na ni na stará kolena přihlásit v Southamptonu… A hlavně tu chci nahlas vyslovit závazek. Že do roka a do dne dopíšu svou knihu o blokádě Venezuely v roce 1902 (Británie, Německo a Itálie tehdy vojenskou námořní blokádou donutily Venezuelu, aby začala splácet zahraniční dluh, pozn. red.). Když to bude vytištěné černé na bílém, už nebudu moct couvnout.

- Zaznamenáno. Ale proč historii už dávno neděláte?

Bylo to se mnou trošku náročné… Hodně lidí má vědce za lidi, co museli být od základky šprti a mít samé jedničky. Jenže já gympl končil s průměrem 3,7. Nejhůř jsem na tom byl z matematiky a fyziky. Sice jsem byl přirozený talent, ale neměl jsem nikdy v pořádku učebnice ani sešity - přesněji řečeno, neměl jsem žádné učebnice ani sešity, učil jsem se jen, když mi hořelo za patami. A trojky mi stačily. Byl jsem trochu rebel.

- A trochu lempl?

Taky. A vidíte, i já jsem dostudoval a jsem profesorem na dvou univerzitách. V Southamptonu můžu být jedině profesorem, protože na studium by mi nestačily mé špatné známky ze střední školy. Ale když jste profesor, nikdo se neptá.

- Já se na to vaše studium přece jenom zeptám. Jak se to tedy seběhlo, že milovník historie s trojkami z matiky a fyziky vystuduje inženýrský obor a stane se profesorem aplikované fyziky?

Po maturitě v roce 1993 jsem měl plán, chtěl jsem jít do cizinecké legie, být voják, ale to se nějak nelíbilo rodičům (směje se). Tak mi to rozmluvili, ať jdu na vysokou. Neměl jsem moc představu kam, tak mi podali přihlášku oni. Na práva a na strojárnu. Na práva mě nevzali, sice jsem měl načtenou historickou knihovnu, ale neuměl jsem přesná data a letopočty a jména, takže jsem neudělal testy. Na strojárnu brali bez přijímaček, ale jen s dobrým průměrem, ten jsem neměl, tak jsem přijímačky dělal. Ale tam jsem dostal plný počet bodů. Jenže ve druháku mě vylili kvůli technickému kreslení. Hrozila vojna, tak jsem se radši přihlásil znovu do bakalářského cyklu. Už to šlo rychleji, i to kreslení jsem zvládnul. Ale nechodil jsem na přednášky, na první přednášce jsem byl, až když jsem přednášel já sám. Tak jsem si tehdy všechno draze kopíroval, noc před zkouškou to přečetl a ráno na ni šel. A někdy jsem udělal, někdy ne. Prolejzal jsem. A stíhal spoustu jiných věcí.

- Co třeba?

Karty. Mariáš. A jednou jsme se při kartách nějak bavili o tom, co se stane, když hodíme dlouhou tyč "naplocho" do rybníka. Cokoliv hodíte do rybníka, tak to vyvolá na vodě kruhové vlny, že jo, ale tyč? Ale jako inženýři jsme tuhle matiku a fyziku neměli, tak jsem se rozhodl to zjistit na matfyzu, a dal jsem si přihlášku. A začal souběžně studovat.

- A zjistil jste, jak je to s tou tyčí?

Nezjistil. Bohužel. Dal jsem na matfyzu dva roky, dvě školy naráz jsem nezvládal. Jenže pak jsem končil ČVUT a hrozila vojna. To vojáčkování a legie mě už přešly. Takže doktorát. Pak vojnu konečně zrušili, ale to už jsem byl pohlcený vědou…

- A postdoktorské místo si našel v Portugalsku.

Jeli jsme tam i s manželkou a roční holčičkou. A po dvou letech jsme se rozhodli, že to je nádherná země, úžasní lidé a že budeme žít tam. Žena byla tehdy podruhé těhotná, letěla do Čech vyřídit nějaké papíry, ale při letu měla velké problémy. Rizikové těhotenství. A do porodu klid na lůžku. Já zůstal s malou v Portugalsku, po týdnu nám došlo jídlo a já usoudil, že bude asi lepší se vrátit do Česka. Do Portugalska jsem pak "dolétával", což bylo po čase neúnosné, tak jsem si hledal místo na své alma mater.

- Na ČVUT v Praze?

Ano. Řekl jsem na dopravní fakultě, ať mi dají plat 50 tisíc, že jim vybuduji špičkové centrum nanotechnologií… Ale nějak to nedopadlo (směje se). Už jsme se zase balili, že zmizíme do zahraničí, ale přišla nabídka tady z elektrotechnické fakulty, z katedry řídicí techniky. Že si můžu tu skupinu postavit u nich. Chtěl jsem dát dohromady kvalitní tým, jen jsem nevěděl, jak se takové mezinárodní výběrové řízení dělá, tak jsem se zkusmo přihlásil do řízení do Southamptonu, abych to poznal. Bylo nás 149 a já vyhrál… Najednou přede mnou byla tahle možnost, zatímco v Praze jsem pořád cítil nějaké překážky, pořád někomu vadilo, že nejsem elektrotechnik, nesplnil jsem nějaké formální podmínky a cítil jsem výrazný odpor vůči mojí osobě. Tak jsme do té Anglie odjeli a žijeme tam dodnes.

- Ale pořád jste jednou nohou v Praze.

Nejdřív jsem si tu nechal jen malinký úvazek, ale podařilo se mi sem přivést skvělé lidi a postavit mezinárodní tým a získat krásné granty, takže se mi úvazky tak nějak vyrovnaly v Praze i v Southamptonu. Navíc jsme založili na ČVUT start-up firmu AdvaMat, kde ty naše slitiny i vyrábíme. Teď se věnujeme samomazným materiálům.

- Samomazným? To budete muset vysvětlit.

Představte si auto. V něm je spousta ložisek, pístů, převodovka, tam všude dochází k tření, a na to tření se spotřebuje až třetina energie. Aby se ta spotřeba snižovala, musí se pořád mazat, na což padne docela dost oleje. Pokud my uděláme materiál, který to tření sníží a k tomu eliminuje olej jako mazadlo, ušetříme hodně energie. Máme na to evropský projekt za 3,5 milionu eur, který koordinuji. Takže hledáme vhodné materiály a snažíme se vyrobit už i něco ve formě aplikovatelných výrobků. Ideálně ložiska, která nebude potřeba mazat nikdy. Spojujeme vědu s byznysem a průmyslem. Už teď děláme samomazné vrstvy pro anglickou firmu, která dodává aktuátory (pohony) do airbusu.

- Peníze z toho má i univerzita?

Ano, máme s ČVUT na některé vrstvy licenční smlouvu. Je to provázané. Věda i byznys. Nelíbí se mi, když byznys vycucává školy, je dobré to spojit.

- Pořád mi vrtá hlavou ta tyč v rybníku. Jak to je?

Objeví se tam sestava kroužků? Asi jo. Nikdy jsem to nezkusil ani nespočítal. A mrzí mě to. Až dokončím svoji kariéru, což bude za osm let, kdy mi bude padesát, a to jsou lidé už "odvaření" pro vědu, tak budu dělat tyhle zajímavé věci, jako jsou pokusy s tyčí. A možná budu youtuber! Ta tyč v rybníce ilustruje situaci v dnešním světě, kdy se musí čím dál větší část populace cítit jako Alenka v říši divů. Používáme mobily a tablety, ale netušíme, jak fungují. Technologie jsou úžasné, posouvají naše možnosti, mění nám život, ale zároveň lidi topí v pocitu, že ničemu nerozumí. Funguje vám GPS, ale lidi netuší, že ji mají díky satelitům. Kongresman v USA prohlásí: "Nač budeme platit NASA, když máme Google Maps!" Absurdita. Nepochopení. Zdá se mi, že mizí společenský konsensus, že věda je potřeba. Tedy věda, kde jsou vidět výsledky, tu bereme, ale nechceme tu, kde výsledek hned vidět není. Dřív platilo, že prostě budeme studovat hvězdy, jen proto, abychom věděli… Pak se lidi dostali na Měsíc. Vrchol vědy, základní výzkum, k čemu to na první pohled bylo? Ale zpětně se ukázalo, že to mělo obrovský dopad na ekonomiku v USA. Na těch použitých technologiích vydělali mnohonásobně. Pak lidi postavili urychlovač v CERNU, nikdo "normální" tomu nerozumí, mluví se o Higgsově bosonu, ale co to je? Jsem profesor aplikované fyziky a nevím, co je Higgsův boson, ale nevadí mi to. A přiznám to. Ale jsem hrdý na to, že lidstvo dokáže hledat něco tak podivného. Dnešní doba a všechno v ní je složité, lidi tomu přestávají rozumět.

- A tím jako by rezignovali na poznání obecně?

Tak by se to dalo říct. Dřív se skoro každý muž vrtal v motoru a věděl, jak asi funguje. V elektronice už se tak nepovrtá. Jaj, vlastně nevím, jestli můžu říct muž…

- Jistě se i nějaké ženy vrtaly a vrtají v motoru. Ale já vám to generické maskulinum odpustím.

V Anglii bych narazil. My jsme každou chvíli na školení, jak se správně chovat a jak mluvit.

- Máte genderové školení?

No samozřejmě. V západní Evropě je to zcela běžné. Školení na gender (pohlaví), equality (rovnost), diversity (různorodost). To sem přijde.

- Chápu, že když se třeba rovnost pohlaví v lingvistice přehání do důsledků, může to být i komické, ale v Česku jsou vysmívány i docela zásadní věci, které se týkají nerovnosti žen. Co v tomto ohledu vnímáte v Anglii jako pozitivní?

Má to výhody i nevýhody. Ale třeba za to, co se tady běžně vykládá na schůzkách vedení o lidech, zaměstnancích, mužích i ženách, jak nekorektně se mluví, za to by mě v Anglii vyhodili z univerzity. S genderbalanc za každou cenu ovšem nesouhlasím. Když mám každý rok ve třídě 10 holek a 90 kluků, nemůžu mít nakonec 50 procent profesorek. Snažit se mít všechno půl na půl je utopie, nejsme stejní. Ale co je pro mě důležité a co je špatně, to je pořád velký genderový rozdíl v platech. Zvlášť tady v Čechách. To mi vadí. Jsem pro poloviční úvazky, školky, flexibilní pracovní dobu.

- Aby i ženy, které chtějí dělat naplno svou práci, mohly být dál také matkami.

V tom jsme v Česku sto let za opicemi. V Anglii to funguje, firmy s tím počítají. Ale je asi dobré říct i to b. Když máte malou firmu, tři čtyři lidi, tak pro vás výpadek jednoho zaměstnance na rok dva může být likvidační, ale u velkých institucí by to mělo být automatické. Měly by se předhánět, jak rodiny s dětmi podpořit. Evropa nemá děti! To je pořád strach z uprchlíků, ale když sem nepřijdou, tak vymřeme. Do sta let.

- Vy máte dvě dcery, je jim deset a třináct. Jak jste se s ženou podělili o péči o ně?

Přiznávám bez mučení, tohle bylo na ženě. Tradiční model. Tatínek pracuje a vydělává a maminka byla doma a starala se o děti a já jí za to moc děkuju. Nechci mluvit za ni, ale myslím, že se shodneme, že to tak vzniklo přirozeně a že nelitovala. Teď má práci, učí v polské škole v Anglii polštinu. Uměla polsky a je tam silná polská komunita. Každopádně, jsem takový ten manžel, co doma nic neudělá - dokud tedy není krize. Před časem si v Česku zranila koleno, byla v nemocnici a pak ještě musela zůstat v domácí rekonvalescenci dva měsíce. Já byl v Anglii s dětmi. Hlady jsme nezemřeli. Naučil jsem se dokonce přes internet s manželkou vařit asi deset jídel. Pral jsem a žehlil. A moc to upevnilo můj vztah s dětmi. Navíc univerzita v Anglii automaticky reagovala, že žádný problém, když budu muset ve tři vyzvedávat děti a podobně.

- A nezamiloval jste se do péče o domácnost?

Ne. Spíš jsem jako fyzik víc a víc přemýšlel o zvyšující se entropii, tedy míře neuspořádanosti a chaosu. A taky jsem spolitováním seznal, že nejsem schopný fyziku uplatnit na každodenní činnosti, takže se mi pořád zmenšovaly košile. V pračce a v sušičce. A když jsem žehlil, zjišťoval jsem, že čím víc žehlím, tím víc záhybů a překladů se mi na těch košilích dělá. Ale staral jsem se o děti a jsem rád, že jsem ty dva měsíce zažil. Od té doby ještě více adoruju svou manželku. Ale zároveň chápu, že velká část špičkových vědců zůstává single, protože toho druhého k sobě, kdo by tu podporu v péči o rodinu vzal z větší část na sebe, nenajdou. Když se podívám na svůj tým, je tam jedenáct lidí, mnohým je ke čtyřiceti. Děti nemá ani jeden. Dělat skvěle vědu a mít hezký rodinný život často nejde.

- Co vás v poslední době jako vědce nejvíc zajímá?

Propojování oborů. Jeden můj student například pracuje na diplomce, kde bude používat moderní statistické metody, aby popsal bitvu ze středověku. Historici si stále kladou otázky, co by se stalo, třeba kdyby bylo lepší počasí. Ale my to umíme modelovat. Třeba bitvu ze stoleté války, kterou rozhodli angličtí lučištníci - můžeme přesně simulovat, jak stříleli, kam dopadaly šípy, můžeme scénář upravit, třeba kdyby francouzská armáda sesedla z koní později nebo dřív, kdyby měli lepší brnění. Obrovské týmy v Anglii teď zase modelují situaci, jaký bude mít dopad robotika na společnost, která povolání za deset dvacet let nebudou. Tohle mě baví.

- Jaké hlavní rozdíly vidíte mezi situací ve vědě a vysokém školství tady a v Anglii?

V Česku je obecně neochota někam jezdit nebo se stěhovat, změnit místo. U starších kolegů s rodinami se to dá pochopit, ale ani absolventi, doktorandi nemigrují mezi školami, ani mezi českými univerzitami, natož že by nějak houfně jezdili ven. Dochází tak k akademickému inbreedingu (příbuzenskému křížení, pozn. red.), do škol nepřichází čerstvá krev.

- A tak školy geneticky degenerují?

Ano. A jak víme už od Habsburků, nedělá to dobrotu.

- Co peníze?

Peníze na vědu tady jsou, jen se s nimi špatně pracuje. Rozdíl mezi kvalitní univerzitou západní a českou je spíš v managementu než v penězích. Když jsem před pár lety řekl, že odcházím do Anglie, tehdejšímu vedení fakulty to bylo jedno, nikdo se nezajímal o mé důvody. Snaha lidi vést a motivovat je tady nízká. Souvisí to i s penězi, ale ne s jejich nedostatkem, ale s přerozdělováním. A s tím souvisí i velké platové rozdíly. Když dostanu velký grant, tak se mi i výrazně zvýší plat, což je v pořádku, ale to rozpětí od nuly do nekonečna je nezdravé. Například mí doktorandi, které platím z evropského projektu, můžou mít třeba 70 tisíc měsíčně, ovšem vedle na fakultě sedí jiný doktorand, který bere patnáct, přitom je možná i lepší. To je extrémní nepoměr a nikdo s tím nechce nic dělat. O člověka se nikdo nestará, podpora profesního růstu je minimální. Ten pocit jsem v Anglii neměl. Tam například taky vědí, že se jim vyplatí mít co nejvíc profesorů. Ano, musí jim dát největší plat, ale vědí, že právě ti zkušení špičkoví lidé té škole peníze v grantech nebo třeba z průmyslu donesou zpátky.

---

"Před deseti lety to byla sci-fi, dnes už jen věda." "Trojky na gymplu mi stačily. Byl jsem trochu rebel." "Vojáčkování a touhy být v legii už mě přešly." "Mít všechno přesně půl na půl je utopie." "Ve vědě peníze jsou, ale blbě se s nimi pracuje."


5.1.2018, prazskypatriot.cz

Fakulta elektrotechnická ČVUT pořádá Den otevřených dveří

Pro studenty se zájmem o informatiku, kybernetiku, robotiku.

Co uvidíte na prohlídkách laboratoří:

Agentní technologie, centrum strojového vnímání, technologie inspirované přírodou, inteligentní robotiku, Mindstorms Lego roboty, řídicí systémy, ukázky výpočetní inteligence, sítě, virtuální realitu, usability.

Na Karlově náměstí 13 se seznámíte v pátek 26. ledna s jednotlivými studijními programy od 8:30 hodin.

https://www.prazskypatriot.cz/fakulta-elektrotechnicka-cvut-porada-den-otevrenych-dveri/


6.1.2018, Mladá fronta Dnes

Praha virtuální. Město pro vědecké pokusy

Praha bude mít vlastní obraz ve virtuální realitě, který jí má pomoci při plánování. Opozice pochybuje o přínosu drahého projektu pro občany.

PRAHA Auta v kolonách, naštvaní řidiči a vedení města překvapené kolapsem v dopravě. Častá ukázka toho, co většinou způsobí několik dopravních uzavírek v hlavním městě.

Jejich efekt by však v budoucnu mohl magistrát znát předem a podle toho dopravu plánovat. Pomocí simulací totiž bude možné jakoukoliv situaci zobrazit na virtuálním modelu Prahy.

Takovým způsobem by měl městu pomáhat s plánováním nebo řešením krizových situací projekt Virtualizace Prahy, a to nejen v dopravě, ale i v dalších oblastech. Cílem projektu je vytvořit model hlavního města ve virtuální realitě a na základě nejrůznějších dat na něm simulovat události nebo plány.

Na virtuálním modelu Prahy nyní začala pracovat městská společnost Operátor ICT v rámci oblasti smart city. Na projektu se podílí také vědci z Českého vysokého učení technického (ČVUT), Ústavu informatiky Akademie věd ČR a Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky (CIIRC), který je specializovaným ústavem ČVUT.

"V tomto projektu je pro nás klíčová spolupráce s akademickými partnery Akademií věd a ČVUT, kdy Praha skutečně umožní aktivní propojení špičkových pracovníků výzkumu s reálným prostředím a daty města," uvádí primátorka Adriana Krnáčová (ANO).

Operátor ICT v současné době připravuje výběrové řízení na firmu, která virtuální prostředí vytvoří. "V polovině letošního roku bychom měli mít dodavatele, který bude systém vyvíjet. Další zhruba rok se bude na systému pracovat," říká vedoucí projektového týmu Michal Kraus z Operátora ICT. Vlastní virtuální model by tak mohla Praha mít v polovině příštího roku. Jeho vývoj bude ale pokračovat dál. "Je to zatím hodně neprobádaná oblast, takže samotná dodávka celého systému je vlastně zároveň vývojem," upozorňuje Kraus s tím, že tak komplexní model města, který Praha chystá, je unikátní.

Jeviště pro akademiky

Až bude systém hotový, měla by mít Praha prezentační nástroj, který bude umět zobrazovat modely různých procesů ve městě. "S využitím tohoto systému budeme moci například efektivněji plánovat urbanistický rozvoj, simulovat dopravní situaci při uzavírkách nebo chování hladiny řek při povodních. Zobrazovat se budou i emisní toky nebo teplotní mapy," popisuje primátorka Krnáčová.

Systém by měly využívat také složky integrovaného záchranného systému, tedy hasiči, policie nebo záchranná služba. "Budou moci například simulovat, jak nejlépe z určité části města evakuovat obyvatelstvo při velkém požáru nebo teroristickém útoku," doplňuje Kraus.

Součástí projektu je také vybudování specializované laboratoře pro virtuální realitu na půdě CIIRC na Vítězném náměstí. Tam bude umístěn jeden ze dvou výstupů virtuálního modelování Prahy.

"Půjde o vytištěný 3D fyzický model části Prahy. Kolem něj bude možné se pohybovat s brýlemi pro takzvanou rozšířenou realitu, pomocí nichž se jednotlivé jevy a situace zobrazí přímo na modelu," vysvětluje vedoucí projektového týmu Kraus.

Druhým výstupem je pak virtuální model města, který mohou na dálku používat jednotlivé instituce, případně i podnikatelská sféra. Jako podklad slouží trojrozměrný model Prahy od Institutu plánování a rozvoje (IPR).

Data pro jednotlivé simulace budou pro virtuální Prahu sbírat především vědci, kteří model využijí pro vlastní projekty. "Zabýváme se modelováním proudění vzduchu ve městě, tepelného ostrova nebo znečištění ovzduší. Často máme ale problém naše výstupy atraktivně prezentovat. Proto tento projekt vítáme," říká Jaroslav Resler z Ústavu informatiky Akademie věd.

Účet: třiadvacet milionů

Hlavní město za projekt zaplatí podle smlouvy s Operátorem ICT 23,3 milionu korun s DPH. "Je to celková cena zakázky vůči Praze. Většina zdrojů bude určena na provoz laboratoře v CIIRC a na lidské zdroje, část je vyčleněna přímo na vlastní pořízení systému a vývoj," upřesňuje Kraus.

Podle něj může projekt přispět také k tomu, že budou s Prahou díky virtuálnímu modelu spolupracovat světoví vědci.

Skeptičtí jsou k vizi Prahy naopak Piráti. Ti už v minulosti několikrát kritizovali drahé zakázky z oblasti smart city, kterými se vedení města často chlubí. "Smart projekty jsou málokdy dotažené do reálného cíle a nejsou tím pádem prospěšné pro občany hlavního města," myslí si zastupitel Ondřej Kallasch.

Podle jeho stranického kolegy a předsedy pražských Pirátů Ondřeje Profanta je spolupráce s akademickým sektorem dobrá myšlenka, která však nemusí skončit tak, jak město prezentuje. "Obávám se, že spíše než Praha to budou využívat soukromé subjekty, které na tom budou dělat byznys," dodává.

---

Kolem fyzického 3D modelu Prahy bude možné se pohybovat s brýlemi pro rozšířenou realitu, pomocí kterých se jednotlivé jevy a situace zobrazí přímo na modelu.

Fakta

Virtuální model Prahy

- Virtuální model umožní simulovat například dopravní proudy v hlavním městě. Bude možné otestovat třeba to, co s dopravou udělá kruhový objezd namísto klasické křižovatky. Pomocí nasbíraných dat a matematických výpočtů se na 3D modelu Prahy dá ukázat dopad takového opatření. * Stejně tak bude možné zobrazit třeba proudění větru a pohyb smogového mraku, což může město využívat při smogových situacích. * Hasiči mohou virtuální model využívat například k testování odvětrávání v tunelech nebo k simulaci evakuace obyvatelstva při požárech nebo v případě teroristického útoku. * Na projektu pracuje Operátor ICT, magistrát, Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky, Ústav informatiky Akademie věd ČR, Dopravní fakulta ČVUT a Katedra počítačové grafiky a interakce Elektrotechnické fakulty ČVUT.


8.1.2018, Rytmus života

Pomoc pro diabetiky

Dobré zprávy nejen pro nemocné

Studenti ČVUT Marek Novák, Barbora Suchanová a Tomáš Pikous vyvinuli glukometr v podobě kreditní karty. V původní verzi se nabíjí pomocí kontaktu s chytrým telefonem, do kterého se zároveň uloží všechny potřebné údaje, které »pokračují« do tzv. cloudu (shromaždiště údajů na internetu). Tak může mít diabetik i jeho lékař stále přesný přehled. Novou verzi, X.

GLU, ale na základě přání většiny pacientů napájí baterie. Data se přenášejí podobnou technologií jako u platebních karet. Pro dětské pacienty studenti vytvořili i další praktické »vychytávky«.


10.1.2018, root.cz

Počátky TeXu v Československu: paklík disket a příprava fontů na PC XT

Dnes se dožívá osmdesáti let profesor DONALD ERVIN KNUTH, jeden z mála dosud žijících zakladatelů informatiky jako vědního oboru (computer science). Jeho stěžejním dílem je zajisté monografie The Art of Computer Programming (TAOCP), mimořádná svým rozsahem, stylem výkladu, ale i časovým rozpětím, v jehož průběhu vznikala - totiž vzniká. První svazek (Fundamental Algorithms) vyšel v lednu 1967 a zatím poslední svazek 4A (Combinatorial Algorithms, Part 1) o neuvěřitelných 44 let později, v roce 2011. A ještě to není vše, Knuth stále pilně pracuje na dalších částech.

Přesto si ale myslím, že objektivně důležitější jsou Knuthovy praktické výsledky v oblasti počítačové typografie, tedy především program TeX pro automatizovanou sazbu, METAFONT pro tvorbu digitálních písem a také několik originálních a volně dostupných fontů, především rodiny Computer Modern. Celý systém po tři desetiletí funguje prakticky beze změn a přitom zejména TeX si stále udržuje početné komunity uživatelů po celém světě. Uživatelské rozhraní i jiné aspekty TeXu jsou už z dnešního pohledu poněkud zastaralé, těžko ale může být sporu o tom, že při správném použití jsou výstupy TeXu na dálku rozpoznatelné svou nekompromisní kvalitou. Zvlášť v oblasti sazby matematických formulí znamenal TeX opravdovou revoluci, a nevím o jiném systému, který by ho překonal.

TeX si koncem osmdesátých let minulého století našel řadu nadšených příznivců i v tehdejším Československu. Protože jsem byl jedním z prvních, dovolím si při této příležitosti s trochou nostalgie zavzpomínat na prehistorii TeXu u nás.

Začátkem roku 1987 jsme v Jihočeském biologickém centru Akademie věd získali první pécéčko. Šlo o asijský klon PC XT s procesorem Intel 8088 o závratné frekvenci 4,77 MHz. V lété téhož roku dovezl kolega ze stáže v Rakousku paklík disket, na nichž byla kompletní instalace programu PCTeX. Šlo o komerční implementaci - Knuth sice napsal TeX jako open source (tento termín ovšem v té době nebyl ještě znám), nešlo ho ale jen tak přeložit, protože se nevešel do paměti. Architektura XT měla totiž jen 640 KB RAM a k tomu poměrně primitivní memory management.

Instalace zabrala asi polovinu z dvaceti megabajtů hard disku, ale s xeroxovou kopií manuálů už bylo možné pustit se do prvních experimentů. Člověk se ovšem musel obrnit trpělivostí. Připravoval jsem tehdy asi třicetistránkový text a jenom samotné zpracování TeXem trvalo bratru 10 minut. Z té doby pramení můj odpor vůči velmi populární nadstavbě LaTeX, který mi vydržel dodnes - jak známo, kvůli křížovým referencím se musí text nechat LaTeXem projet dvakrát. Další desítky minut pak zabral tisk na jehličkové tiskárně, která musela chudák tisknout po mikrořádcích a ječela přitom jako cirkulárka. Výsledky ovšem byly fenomenální. Rozlišení bylo myslím 380 dpi, takže lepší než u pozdějších laserových tiskáren, a při použití nové pásky byl výstup opravdu luxusní. Nosil jsem tehdy v kapse složenou stránku se vzorkem tisku a na potkání s ním ohromoval všechny kolemjdoucí kolegy.

Po čase jsem se dozvěděl o několika dalších nadšených uživatelích TeXu a, ačkoliv tehdy ještě neexistoval e-mail, začali jsme si vyměňovat zkušenosti a zabývat se přizpůsobením TeXu pro sazbu českých textů. TeX totiž sice umožňoval kombinovat písmenka s háčky, čárkami i kroužkem, pro přímé psaní to ale bylo velmi nepohodlné (například „ř” se musí zapsat sekvencí \v{r}) a výsledná sazba ošklivá - akcenty byly příliš malé a nad písmeny špatně usazené. Kromě toho nebyl TeX schopen automaticky dělit slova na konci řádku podle českých pravidel.

Někdy v létě 1988 se konala konspirativní schůzka v přažské restauraci Savarin, jíž se kromě mne zúčastnil PETR NOVÁK z FEL ČVUT a JIŘÍ VESELÝ z Matematického ústavu MFF UK. Domluvili jsme na ní další postup. Jiří poté věnoval spoustu energie organizaci uživatelské komunity v Čechách i na Slovensku, což vedlo k pozdějšímu ustavení Československého sdružení uživatelů TeXu (CSTUG).

My s Petrem jsme se naproti tomu začali věnovat hackingu. Vzhledem k tomu, že jsem měl tehdy k dispozici Knuthovu knihu The METAFONTbook, dohodli jsme se, že já připravím fonty a Petr se bude věnovat dělení. Vše nakonec dopadlo jinak. Petr si ode mne okopíroval METAFONTbook a propadnuv jeho nespornému kouzlu, začal experimentovat s písmenky. Ve spolupráci s grafiky pak postupně vznikly jeho CSfonty, které byly první kvalitní československou mutací Knuthovy rodiny Computer Modern. Petr je ještě před sametovou revolucí začal nabízet komerčně prostřednictvím jakéhosi softwarového družstva (to byla v té době jedna z mála povolených forem soukromého podnikání), ale později je věnoval CSTUGu k bezplatnému využití.

Na mne tím pádem zbylo dělení slov. V TeXu je implementován dělicí algoritmus, který vyvinul Knuthův student FRANK M. LIANG. Tomuto algoritmu je ale třeba dodat seznam vzorů, který vlastně reprezentuje rozhodovací strom pro dělení mezi všemi možnými dvojicemi písmen. PCTeX měl takový seznam vzorů jen pro angličtinu, pro češtinu ho bylo tedy nutno vytvořit.

Půjčil jsem si v knihovně prastarou knihu JIŘÍHO HALLERA Jak dělit slova (SPN 1956) a začal studovat. Základní vzory dělení v češtině i slovenštině jsou typu v-kv a vk-kv, kde v označuje samohlásku a k souhlásku. Seznam všech možných kombinace jsem snadno vygeneroval programem a ručně z něj eliminoval nemožné skupiny hlásek. Nejobtížnější částí bylo zpracování předpon, kde se možnosti dělení zpravidla postupně větví (například pře-, před-, přede-). Podobné to bylo i s příponami.

Hallerova kniha také obsahovala nepříliš rozsáhlý slovník, v jehož slovech byla vyznačena všechna přípustná dělení. Ten jsem celý prošel a zanesl do seznamu vzorů s uvážením všech možných variant a výjimek. Neměl jsem podobný slovník pro slovenštinu, a proto jsem nakonec opustil původní myšlenku zpracovat zároveň také slovenskou část vzorů. Tohoto úkolu se později zhostila slovenská kolegyně JANA CHLEBÍKOVÁ.

Po zhruba dvou týdnech usilovné práce byla první verze vzorů hotova. S výsledkem jsem byl s ohledem na vložené úsilí spokojen - TeX byl schopen s mými vzory sázet český text docela uspokojivě a ruční opravy byly potřeba jen zřídka. Největší potíže působila složená slova, která bylo postupně třeba doplňovat do seznamu výjimek. Jedním humorným případem zapomenuté výjimky bylo špatné dělení slova Českos-lovensko.

Moje vzory dělení byly českými uživateli TeXu používány a postupně vylepšovány zhruba do poloviny devadesátých let, kdy se objevily profesionálně vyvinuté vzory určené původně pro jiné DTP programy. Jejich autor umožnil mírně ořezanou verzi, která i tak dávala lepší výsledky než mé vzory, bezplatně využívat v TeXu. Své vzory jsem ještě nedávno nacházel v některých distribucích Linuxu, zřejmě proto, že byly nepochybně open source software.

CSTUG byl zaregistrován jako občanské sdružení 9. května 1990 a zasloužil se o vývoj dalších nástrojů potřebných pro kvalitní českou a slovenskou sazbu. Na dodnes používaném formátu CSplain pracoval tým pod vedením PETRA OLŠÁKA, potřebné modifikace LaTeXu (CSLaTeX) zase vytvořil JIŘÍ ZLATUŠKA.

Ačkoliv TeX různými způsoby využívám dodnes, období intenzivního zapojení do činnosti CSTUGu pro mne skončilo celkem symbolicky v roce 1996, kdy Donald Knuth získal čestný doktorát od Masarykovy univerzity. Měl jsem možnost s ním hovořit po přednášce a také během následujícího oběda s výborem CSTUG, a poznat ho i jako skromného a sympatického člověka se spoustou různých zájmů.

Na oslavu Knuthova jubilea se ve švédském městě Piteå právě koná sympozium Knuth80: Algorithms, Combinatorics, and Information. Dnes odpoledne se tamtéž koná i světová premiéra Knuthovy varhanní skladby Fantasia Apocalyptica. Připijme i my Donaldu Knuthovi virtuálně na zdraví a popřejme jemu i sobě, aby ještě stihl napsat mnoho zajímavých stránek o umění počítačového programování.

https://www.root.cz/clanky/pocatky-texu-v-ceskoslovensku-paklik-disket-a-priprava-fontu-na-pc-xt/


11.1.2018, Vesmír

Umělá inteligence. Vezme nám práci, nebo dá?

Kybernetik Michal Pěchouček je mužem mnoha "řemesel": vede katedru počítačů na Fakultě elektrotechnické ČVUT, zakládá startupy, řeší vědecké projekty v oblasti umělé inteligence, mj. pro americkou armádu…, ale on sám říká: "Tohle je přece normální skladba práce akademika!"

- První otázka se mi nabídla hned u vchodu na vaši katedru: k podpisu tam leží petice s názvem Konec levných učitelů. Jak vy vnímáte situaci pedagogů?

- Vidíte, o té petici ani nevím, ale jinak to vnímám jako téma palčivé: Všechny statistiky dokládají, že v Česku jde na platy ve vzdělávání méně než v zemích OECD, že máme nejhorší odměňování učitelů ve střední Evropě. To je nepochopitelný stav v době, kdy roste ekonomika, lidé bohatnou. Naše společnost si dlouhodobě neváží učitelské práce. Nízké platy ve školství nastavila politická reprezentace v devadesátých letech s tvrzením: Chceš víc peněz? Jdi pracovat jinam! Takže dnes podle toho situace ve školství vypadá. V Česku jsme dodnes zvyklí, že se učitel nemusí moc platit. A v Praze si nenašetří na garsonku ani pět kantorů dohromady.

- Situace vysokoškolských pedagogů je stejně tristní?

- Na vysokých školách se učí, ale zároveň také dělá odborná výzkumná práce. Takže ti z učitelů, kteří jsou zároveň vědci, experti, mají možnost pracovat na svých projektech za normální peněžní ohodnocení. My tím pádem nutíme své lidi, aby učili co nejméně. Každá hodina věnovaná studentovi je v zásadě prodělečná a pedagogové si na ni musí vydělat odbornou činností. Takto se česká vysokoškolská obec vypořádává s nízkým finančním ohodnocením, to je tristní. V civilizovaném světě toto nedává smysl. Není divu, že celý systém začíná kolabovat. Vidíte tedy za těch 25 let posun k lepšímu, nebo k ještě horšímu?

- V devadesátých letech srdcaři ještě zůstali. Nová generace už nemá zájem studovat pedagogiku ani učit. Znám lidi, kteří žili v zahraničí, mají zkušenost z praxe, jsou kreativní, zapálení, ti by často učit chtěli. Ale také za to požadují důstojné peníze.

- Jak v této situaci vyslyšet volání: Je třeba změnit a zlepšit vzdělávací systém?

- Před deseti lety by možná ještě pomohlo nalít čtyři miliardy do středních škol, ale to už jsme propásli. Dnes pomůže jen sofistikovaná reforma a její součástí podle mne musí být, že vezmeme státu jeho dominantní úlohu ve vzdělávání. Měly by se zapojit nevládní organizace, dobrovolnictví, průmysl, rodina. Děti by měly být vychovávány tak, aby měly prostor pro individuální vzdělávací aktivitu. Musí se změnit obsah výuky, aby připravoval děti na skutečný život, na budoucnost. K tomu také patří důraz na matematiku, na schopnost algoritmicky, logicky uvažovat, pracovat s pravděpodobností a statistikou. Za hlavní a základní dovednost je třeba považovat porozumění jevům okolo nás a schopnost je hodnotit. Opravdu už nestačí faktografická frontální výuka. A abych nezapomněl, programování se musí učit už od prvního stupně základních škol.

- O jaké změny usilujete vy na své katedře počítačů?

- Rozjel jsem třeba projekt profesorských míst sponzorovaných z průmyslu, zatím mám dvě vlaštovky, firmy AVAST a Red Hat sponzorují zahraniční profesory, které si tady jinak nikdo nemůže dovolit. Dalším krokem bude zapojení kvalitních lidí z úspěšných softwarových firem do dobrovolnické činnosti ve vzdělávání. Ideální pro střední školy. Představuji si, že třeba tito lidé z praxe vyšetří půlden jednou za 14 dní a budou učit informatiku. Protože chápou, jak je nutné vychovávat si dobré studenty a budoucí pracovníky. Kandidoval jste na rektora.

- Jaké změny jste si přál a chystal pro celou ČVUT?

- Na své kandidatuře jsem pracoval skoro rok, z toho první tři měsíce jsem se k tomu přemlouval. Řídit školu s rozpočtem čtyř, pěti miliard korun, s relativně malou exekutivní pravomocí, ale totální zodpovědností je totiž nezáviděníhodný úkol. A co bych býval chtěl změnit? ČVUT je skvělá škola, výborná značka respektovaná i v zahraničí, chodí sem nadaní, motivovaní studenti. Ale tato škola využívá tak čtvrtinu svého potenciálu. Podle mne se může ČVUT výrazně zlepšit, pokud se komunita pedagogů a vědců sjednotí na jedné silné vizi. A tou je pro mne, aby primární byla výuka, ale pouze výuka inspirovaná kvalitní odbornou, vědeckou prací, aby se učilo to, v čem jsme dobří, čím jsme se proslavili, ať už jde o architekty, motoráře, informatiky. Aby se neučila pouze masová znalost základních předmětů, ale aby studenti pracovali na smysluplných projektech. Zvolen jsem nebyl, ale musím dodat, že nový rektor Vojtěch Petráček školu určitě povede dobře, je to charismatický mladý člověk a rozumí jak výuce, tak vědě a výzkumu.

- Jste silným zastáncem propojení školy a průmyslu. Jak je na tom ČVUT?

- Není na tom špatně, ale prodává se průmyslu, myslím, pod cenou. Průmysl nerespektuje význam ČVUT a jejích odborníků, pokud se finančního vyjádření týče. Daňařům nebo právníkům platí firmy tři tisíce na hodinu, profesorovi, který jako jediný rozumí odborné stránce projektu, tři stovky. To je absurdní. V tom by se měl přístup českého průmyslu změnit.

- Škola by si asi měla dupnout, ne?

- Měla by nastavit důstojné sazby spolupráce profesorů s průmyslem. Já jsem to ve svém rektorském programu navrhoval. Na druhou stranu by škola neměla být výhradně ve vleku průmyslu a neměla by sloužit pouze potřebám firem. Měla by být vizionářem, hledět o deset let dopředu před průmysl. To je její poslání ve společnosti. Určovat, co by pro nás mohlo být v budoucnu zajímavé, a ne jen plnit zadání podle aktuálních potřeb podniku. Ke konkrétním dovednostem si má průmysl sám vyškolit absolventy - své zaměstnance. Na univerzitě by měli studenti dostat trvale platné vzdělání, které je vybaví do života, ať se vyvine trh práce a svět technologií jakkoli. Proto jsem velkým fanouškem matematiky, algoritmizace, algebry, statistiky. To jsou znalosti, které budou mít trvalou hodnotu pro budoucí inženýry, bez ohledu na to, jaká budou auta a jací budou roboti. Vy sám jste začal spolupracovat se světem venku - a to hned s americkou armádou v oblasti síťové bezpečnosti. - Česko je průmyslová země, ale zároveň se tady velká část průmyslové produkce realizuje prostřednictvím poboček zahraničních firem. Bohužel, české dcery nejsou ochotné riskovat, pouštět se do neotřelých řešení, zvykly si na to, že se inovuje v Británii nebo v Německu, a tady se jen montuje a prodává. Jinými slovy, v Čechách se mi nikdy nepodařilo prorazit, s výjimkou Škoda Auto nebo firmy Red Hat. Je to asi i českou mentalitou, Češi neradi riskují, a to platí jak pro mladé podnikatele, tak i pro výkonné ředitele poboček. Kdežto Američané diverzifikují, chtějí mít co nejširší spektrum nápadů, přístupů, proto si našli třeba skupinu vědců v Praze. Zariskovali, možná z toho něco bude. Nakonec jsme se stali jedním z univerzitních pracovišť s největším podílem výzkumných projektů s americkými vojenskými složkami z celé Evropy. Kontakty jste si vybudoval během studia a pracovního pobytu v USA? - Studoval jsem v Británii, vztahy z Air Force jsem si vytvořil během doby, kdy jsem pracoval jako profesor na State University of New York. Tehdy jsem dostal první grant a pak se to nabalilo jako sněhová koule. Když děláte dobrou práci, tak se to o vás roznese. Platí to samozřejmě i naopak.

- A vy jste si pak zakázky přinesl zpátky. Proč jste se vlastně vůbec vracel?

- Já jsem původně zvažoval, že bych zůstal v zahraničí, ale moje manželka, s níž jsem studoval v Británii, je velký patriot, chtěla využít to, co umí, ve prospěch české společnosti. Nebyli jsme jediní - většina českých vědců se vrací. Vědci se nevracejí do Varšavy, Bratislavy, Budapešti, ale do Prahy ano. Já sám své doktorandy ostatně posílám do světa povinně. A oni přicházejí zpět s velkými zkušenostmi, jako jiní lidé. Vyspělé osobnosti, které mi intelektuálně konkurují, v mnohém mě i převyšují, s nimiž rád buduji tým. Takto jsem před dvaceti lety založil Centrum umělé inteligence. Stavím týmy, které vyhrávají, a to mě hodně naplňuje. Tohle uspokojení zároveň trochu nahlodává vědomí, že biologické hodiny tikají, že práce věnovaná řízení mě vzdaluje od té technické. Ta se přitom musí pořád trénovat, aby člověk zůstal dobrý. Zabrousil jste i do byznysu. V roce 2009 jste spoluzakládal firmu Cognitive Security, již jste před třemi roky prodal gigantu CISCO. V nadnárodní firmě jste pak chvíli dokonce pracoval.

- Je obchod také sféra, která vám přináší velké uspokojení?

- Jsem akademik. Založit startup a pokusit se ho rozvinout je pro mne samozřejmou součástí akademické práce. Když se podíváte na profesory v Berkeley nebo Stanfordu, startup jich založila aspoň polovina. Jistě, tady jsme byli jednou z prvních vlaštovek. Mne opravdu lákala možnost osahat si celý inovační cyklus. Potenciál své aplikace - v mém případě v oboru kybernetické bezpečnosti - zjistíte tím, že založíte startup, získáte investici, první zákazníky. Sledujete, jaký dosah může vaše myšlenka mít, zda může škálovat stokrát, tisíckrát. My jsme se o to pokusili s mým doktorandem v oblasti umělé inteligence, počítačové bezpečnosti, náš software odhaloval komplexní útoky, krádeže velkých dat. Nicméně po skončení závazku v CISCO, které náš startup koupilo, jsem se rád vrátil na univerzitu. Studoval jste kybernetiku, zabýváte se umělou inteligencí. Kam jsme se od doby vašeho studia posunuli? Staly se i věci, které se před dvaceti lety považovaly za nemožné? - Během studií umělé inteligence v Edinburghu nám říkali: Počítač nikdy neporazí člověka ve hře GO. Počítač nikdy nepřekoná člověka v řízení auta, protože je to příliš komplexní činnost. GO bylo překonáno nedávno a na programu, který porazí člověka v pokeru, se ostatně podíleli i čeští vědci (viz Umělá inteligence porazila profesionální hráče pokeru, https:// vesmir.cz/cz/on-line-clanky/2017/03/ umela-inteligence-porazila-profesionalni-hrace-pokeru.html). A samořídicí auto? I to už je problém vědecky skoro vyřešený (s trochou nadsázky), možná ještě inženýrsky a právně nedotažený. V poslední době se však objevují ve spojitosti s vývojem umělé inteligence obavy, varování před jejími důsledky. Co si o tom myslíte? - Když se lidem podařilo přistát na Měsíci, okamžitě se objevily plány, že budeme opouštět galaxie. Teď je situace obdobná. Dnes máme k dispozici dílčí systémy, řízené umělou inteligencí, ale jsme ještě hodně daleko od toho, abychom stvořili onu obávanou obecnou umělou inteligenci, která by se nám mohla vymknout z rukou. My se toho nedožijeme, je to technicky natolik náročné, ještě tak málo rozumíme tomu, jak funguje lidský mozek… Strach, který vyjadřuje třeba Elon Musk, tedy nesdílím, jsem spíše optimistou podobně jako třeba Mark Zuckerberg. Zároveň je ale nutné vědět, že nástup dílčí umělé inteligence ovlivní naše životy nepředstavitelným způsobem. Bude to nejrychlejší společenská změna v historii planety a nevím, zda jsme na ni připraveni. Na co všechno bychom měli být připraveni? Mluví se o zániku některých profesí. O nutnosti celoživotního učení… - Jde o dvě věci: Závislost na umělé inteligenci nás činí křehkými, zranitelnými, představuje úzké hrdlo, které lze napadnout a přes které lze lidi ohrozit. Ale jako nejdůležitější vidím změny v oblasti práce. Odhady říkají, že do dvaceti let zmizí dvě miliardy pracovních míst, což je polovina veškeré práce na planetě. Jen ve Spojených státech přijdou v průběhu několika let o práci čtyři miliony mužů řidičů. Co s nimi? Ale také se bojím úbytku administrativní, kancelářské práce. Málo se zmiňuje, že ani tady už nebude práce pro lidi. Bankovnictví, management, diagnostika v medicíně, žurnalistika, práce sekretářek, to všechno se obejde bez lidí. Práce bude masově a rychle mizet a co si bez ní lidé počnou? Co budou dělat bez práce? Čím naplní své životy? To zavání skutečnou katastrofou. Jistě se najde cesta, jak se s těmito změnami vyrovnat. - Budeme muset začít chápat hodnotu práce jiným způsobem. Na lidech zůstane práce kolem lidí, pečovatelské profese, služby, tady bude čím dál větší poptávka, ale zároveň je nutné, aby dál vznikaly ekonomické hodnoty, které tuhle práci zaplatí. Lidem samozřejmě zůstanou také vysoce kreativní profese a aktivity. Čtyři miliony amerických řidičů se sotva překvalifikují na zdravotní sestry nebo programátory.

- Špatně placené práce dělají většinou lidé, pro něž je komplikované se rekvalifikovat.

- Tady bude důležité, jak se k budoucnosti postaví jednotlivé státy. Myslím, že se rozdělí země na ty, které na robotizaci a umělé inteligenci vydělají, které se ponesou na její vlně, a na ty, které na ni doplatí. Aby země mohly v nové situaci fungovat, aby mohly financovat potřebné pomocné profese, musí mít k dispozici i dostatek práce s vysokou přidanou hodnotou. Pokud taková práce dejme tomu v Česku nebude, tak se staneme zemí závislou na humanitární pomoci třeba z Číny, Ruska, Německa. Když u nás bude fungovat sofistikovaný druh průmyslu, budeme rozvíjet nové technologie, bude tady nějaký "google", pak tato práce bude vytvářet hodnotu a poplynou z ní daně a země bude nezávislá. Za současné situace to u nás bohužel vypadá spíš na první variantu… - Stát podceňuje investice do vzdělávání, státní podpora směřuje do fosilních montoven, takže si skutečně zaděláváme na to, zůstat zemí na druhé koleji. Takové Polsko zaplatí dolar firmě za každý dolar, který investuje do R&D (výzkum a vývoj, pozn. aut.). V Polsku mají vývojové centrum Google se 400 zaměstnanci. Naštěstí i u nás vznikají firmy typu Avast, které mohou naši ekonomiku dostat do nezávislého postavení. Už jsem se vás ptala, co jste chtěl změnit jako rektor. Co byste dělal, kdybyste rozhodoval o celé zemi? - Obdivuji země jako Kanada, která se rozhodla, že část peněz z ropy investuje do umělé inteligence, protože věří tomu, že právě umělá inteligence určí práci budoucnosti. Minulý týden schválila britská vláda rozpočet a přidala půl miliardy britských liber na investice do umělé inteligence. I při všech jejich starostech s brexitem se dokázali shodnout na této prioritě ve výzkumu a vývoji. Naopak naše národní priorita Průmysl 4.0 vlastně nic neznamená, je to jen prázdný název. Takže co bych udělal, aby u nás byla v budoucnu práce? Upřednostňoval bych kroky, které povedou ke koncentraci práce s vysokou přidanou hodnotou, snižoval bych administrativní zátěž, podporoval bych startupy nějakým jednoduchým financováním a rovněž bych prohlásil umělou inteligenci za národní prioritu. Ne proto, že je to můj obor, ale proto, že nám může práci vzít, nebo ji dát. Být na inovační vlně je nejbezpečnější způsob, jak si ji uchovat. Jen když tady bude co nejvíce lidí vytvářet nové technologie, nové firmy, nový byznys, nová místa. A snažil bych se naučit Čechy riskovat.

Prof. Dr. Michal Pěchouček, MSc. (*1975) Vystudoval kybernetiku na ČVUT v Praze a umělou inteligenci na University of Edinburgh. Jako vědec působil na univerzitách ve Spojených státech, v Kanadě, Velké Británii. Na Fakultěelektrotechnické otevřel výzkumné Centrum umělé inteligence a výukový program Otevřená informatika. Založil několik startupů v oblasti umělé inteligence, jeden z nich, Cognitive Security, koupila nadnárodní společnost CISCO . Více než tři roky v CISCO řídil vývojové centrum. Nyní působí jako vedoucí katedry počítačů na FEL ČVUT . Je ženatý, má tři děti.


14.1.2018, ceskaskola.cz

Michal Pěchouček: Reforma musí státu vzít jeho dominantní roli ve vzdělávání

„Před deseti lety by možná ještě pomohlo nalít čtyři miliardy do středních škol, ale to už jsme propásli. Dnes pomůže jen sofistikovaná reforma a její součástí podle mne musí být, že vezmeme státu jeho dominantní úlohu ve vzdělávání. Měly by se zapojit nevládní organizace, dobrovolnictví, průmysl, rodina. Děti by měly být vychovávány tak, aby měly prostor pro individuální vzdělávací aktivitu. Musí se změnit obsah výuky, aby připravoval děti na skutečný život, na budoucnost,“ říká v rozhovoru pro časopis Vesmír Michal Pěchouček, který vede katedru počítačů na Fakultě elektrotechnické ČVUT.

Pěchouček pokračuje:

K tomu také patří důraz na matematiku, na schopnost algoritmicky, logicky uvažovat, pracovat s pravděpodobností a statistikou. Za hlavní a základní dovednost je třeba považovat porozumění jevům okolo nás a schopnost je hodnotit. Opravdu už nestačí faktografická frontální výuka. A abych nezapomněl, programování se musí učit už od prvního stupně základních škol.

V rozhovoru zazní i tyto otázky a odpovědi:

V poslední době se však objevují ve spojitosti s vývojem umělé inteligence obavy, varování před jejími důsledky. Co si o tom myslíte? Na co všechno bychom měli být připraveni?

Jde o dvě věci: Závislost na umělé inteligenci nás činí křehkými, zranitelnými, představuje úzké hrdlo, které lze napadnout a přes které lze lidi ohrozit. Ale jako nejdůležitější vidím změny v oblasti práce. Odhady říkají, že do dvaceti let zmizí dvě miliardy pracovních míst, což je polovina veškeré práce na planetě. Jen ve Spojených státech přijdou v průběhu několika let o práci čtyři miliony mužů řidičů. Co s nimi? Ale také se bojím úbytku administrativní, kancelářské práce. Málo se zmiňuje, že ani tady už nebude práce pro lidi. Bankovnictví, management, diagnostika v medicíně, žurnalistika, práce sekretářek, to všechno se obejde bez lidí. Práce bude masově a rychle mizet a co si bez ní lidé počnou? Co budou dělat bez práce? Čím naplní své životy? To zavání skutečnou katastrofou...

Tady bude důležité, jak se k budoucnosti postaví jednotlivé státy. Myslím, že se rozdělí země na ty, které na robotizaci a umělé inteligenci vydělají, které se ponesou na její vlně, a na ty, které na ni doplatí. Aby země mohly v nové situaci fungovat, aby mohly financovat potřebné pomocné profese, musí mít k dispozici i dostatek práce s vysokou přidanou hodnotou. Pokud taková práce dejme tomu v Česku nebude, tak se staneme zemí závislou na humanitární pomoci třeba z Číny, Ruska, Německa. Když u nás bude fungovat sofistikovaný druh průmyslu, budeme rozvíjet nové technologie, bude tady nějaký „google“, pak tato práce bude vytvářet hodnotu a poplynou z ní daně a země bude nezávislá.

Za současné situace to u nás bohužel vypadá spíš na první variantu…

Stát podceňuje investice do vzdělávání, státní podpora směřuje do fosilních montoven, takže si skutečně zaděláváme na to, zůstat zemí na druhé koleji. Takové Polsko zaplatí dolar firmě za každý dolar, který investuje do R&D (výzkum a vývoj, pozn. aut.). V Polsku mají vývojové centrum Google se 400 zaměstnanci. Naštěstí i u nás vznikají firmy typu Avast, které mohou naši ekonomiku dostat do nezávislého postavení.

Celý text naleznete zde

http://www.ceskaskola.cz/2018/01/michal-pechoucek-reforma-musi-statu.html


16.1.2018, Elektro

Lidé a elektro

Ing. Bc. Vladimír Křivka, ČVUT FEL v Praze

- Elektrotechnické veřejnosti jste znám jako odborník v oblasti elektroenergetiky. Máte kromě toho nějakého koníčka?

Mezi mé koníčky patří zahrada, vaření, cestování a práce elektrotechnika ve firmě Elektro-Křivka a na Střední průmyslové škole na Proseku v Praze 9, kde vyučuji elektrotechniku a elektroniku.

- Čím jste chtěl být jako dítě?

Každou chvíli někým jiným, ale například i učitelem, což se mně splnilo.

- Jakým jste byl žákem?

Na základní škole mně učení až do 8. třídy nešlo a nebavilo. Poté nastal zlom a život bez studia a poznávání by nebyl životem.

- Kdo Vás profesně nejvíce ovlivnil?

Můj otec, který se profesně zabývá elektrotechnikou celý život.

- Jaká byla pro Vás nejcennější rada v životě a od koho?

Dostal jsem ji od Mgr. Evy Poncové, která mě učila anglický jazyk na ČVUT FEL v Praze: "Co jsem Vás nenaučila, to Vás naučí život," což je pravda. Život je největší učitel. Člověk se učí celý život a i při sebevětší přípravě se nedá na vše připravit.

- Co považujete za svou silnou stránku?

Poctivost, klidnost.

- Co Vás dokáže profesně naštvat?

Tvrdohlavost.

- Co Vás profesně nejvíce naplňuje?

Být užitečný. Jde např. o projektování elektroinstalace, která se zrealizuje, nebo předávání poznatků mladší generaci ve škole.

- Řídíte se nějakým životním krédem?

"Nikdo není tak dobrý, aby nemohl být špatný, a nikdo nemůže být tak špatný, aby nemohl být dobrý." (F. M. Dostojevskij)

- Jakou hudbu máte rád?

Mám rád veliké spektrum hudebních žánrů od dechovky, přes pop, rap, hip hop, rock až po heavy metal. Závisí to na náladě. Nejraději poslouchám hudbu, pokud řídím automobil a jedu v něm sám.

- Jakou literaturu máte rád?

Čtu spíše odbornou literaturu. Jinak raději sleduji filmy.

- Co potřebujete nezbytně pro svou práci?

Notebook a dobrý kolektiv.

- Co je nejlepší na Vaší práci?

Že není monotónní a pořád se učím něčemu novému.

- Kdy dokážete zapomenout na čas?

Když spím.

- Bez čeho si nedovede představit pracovní den?

Bez ranní kávy.

- Jak cestuje do zaměstnání?

Nejčastěji automobilem, zřídka autobusem nebo vlakem.

- Je něco, co považujete za nejvýraznější historickou událost Vašeho života?

Mé narození, půlroční studijní pobyt v ruském Tomsku (ca 5 500 km od Prahy), svatba s milovanou ženou a narození našeho syna Jakuba.


16.1.2018, e15.cz

Baterie českou energetiku nespasí, přesto mají vznikat velká úložiště

V tuzemsku by brzy mohlo vyrůst přes sto megawattů velkých bateriových úložišť. Chtějí si ukrojit kus z trhu služeb pro stabilizaci elektrické sítě.

Deset centimetrů nového sněhu na střeše brněnského Špilberku strhlo lavinu. Po celé zemi je zataženo a místy sněží. Meteorologové vyhlašují v Praze a středních Čechách smogovou situaci. Je začátek února 2017 a české fotovoltaické a větrné elektrárny už přes devadesát hodin nedodávají do sítě elektřinu. Kdyby nefungovaly jaderné, uhelné a plynové zdroje, Česko by upadlo do tmy. Podobná situace se opakovala i před Vánocemi.

Optimistické předpovědi některých zelených energetiků tvrdí, že obdobné situace nastávat nebudou, protože větší podíl obnovitelných zdrojů spolu s bateriemi dodají do sítě vždy požadovaný výkon. Jenže v Česku je tento scénář jen těžko proveditelný. I kdyby bylo loni v únoru na polích a střechách dvakrát více fotovoltaiky a na kopcích pětkrát více větrných elektráren, výrobní nula by trvala skoro dva dny v kuse.

"Stavět baterie, jež by dokázaly tento nejhorší scénář pokrýt a dodávat do sítě místo fotovoltaiky a větru třeba sto megawattů výkonu, je ekonomický nesmysl," říká Pavel Hrzina z Elektrotechnické fakulty ČVUT. Totéž tvrdí zástupci provozovatelů velkých bateriových systémů, které se začínají stavět.

"Takové baterie by byly určitě dražší než stavba flexibilního konvenčního zdroje," dodává Jan Fousek, ředitel baterkářské asociace Aku-Bat. Pokrýt čtyřicetihodinový výpadek a dodávat výkon sto megawattů by dokázaly baterie, jejichž pořízení by dnes stálo zhruba osmdesát miliard korun. Přitom v únoru by to bylo pouhé procento výkonu, který firmy a domácnosti neustále potřebují. Osmisetmegawattovou plynovou elektrárnu lze pořídit za zhruba patnáct miliard korun a vyrábět může, dokud do ní bude proudit plyn.

V zimě se Česko ještě několik desítek let bez klasických elektráren neobejde. Vzhledem k tomu, že se v tomto období musí vyrábět také teplo, může chybějící výkon ze slunce a větru pokrýt společná výroba tepla a elektřiny. "Ideální podmínky pro to mají teplárny a elektrárny, které dodávají také teplo," tvrdí Hrzina. Jenže dnes hrají teplárny roli poskytovatele regulačních služeb pro elektrickou síť.

Na stabilní dodávku elektřiny místo OZE nemají dostatečný výkon a s jeho zvyšováním se v energetické koncepci nepočítá. Velké baterie budou hrát mnohem větší úlohu při rychlé stabilizaci elektrické sítě. Vzhledem k tomu, že se jejich kapacita dá použít jen v řádu minut, uplatní se například při vyhlazování špiček při výrobě nebo odběru. "Budou fungovat třeba patnáct minut, než naběhnou další regulační zdroje. Nebo se ukáže, že za čtvrt hodiny špička sama odezní," uvádí Hrzina.

Sami baterkáři se chtějí prosadit na trhu s podpůrnými službami pro provozovatele české přenosové soustavy ČEPS, které jsou nyní doménou klasických elektráren a tepláren. V příštích letech chtějí postavit přes sto megawattů baterií a získat zakázky na regulaci frekvence v síti, kdy jsou schopni reagovat na potřeby soustavy v řádu jednotek sekund.

ČEPS do budoucna s bateriemi, které se budou podílet na stabilizaci sítě, počítá. Donutí ho k tomu i chystaná pravidla EU. "Baterie je ale omezená kapacitou a my potřebujeme aktivaci podpůrných služeb kdykoli, i několikrát za sebou," připomíná člen představenstva ČEPS Svatopluk Vnouček. Vláda také musí novelizovat energetický zákon, který pro baterie stanovi pravidla hry.

České soláry a vítr - realita a očekávání

Analýza vychází z údajů společnosti ČEPS, které zachycují skutečnou výrobu a spotřebu elektřiny v patnáctiminutových intervalech.

Realitu loňského roku zachycují data v horní polovině grafiky. Simulovaný scénář v dolní polovině vychází z předpokladu, že v roce 2017 by v Česku byla dvakrát vyšší kapacita slunečních elektráren a pětkrát vyšší kapacita elektráren větrných. Ve skutečnosti by taková situace mohla nastat po roce 2035.

Skutečná výroba v roce 2017

Maximum 22,30 %

Aktuální spotřebu Česka dokázaly pokrýt sluneční a větrné elektrárny v poledne 30. července. Od 11 do 14 hodin ze slunce a větru pocházela více než pětina spotřebované elektřiny. Na pár minut se přes dvacet procent dostaly soláry a vítr i v březnu, dubnu, květnu, červnu a srpnu.

1716 MW

Maximální výkon dodávaly solární a větrné elektrárny po poledni 19. května. Sluneční elektrárny jely na 1629 megawattů a větrné na 87 megawattů. Aktuální spotřebu celého státu pokryly z 19,9 procenta.

90 hodin

Na začátku února solární a větrné elektrárny elektřinu do sítě kvůli nepříznivému počasí trvale prakticky nedodávaly 90 hodin. Stejná situace nastala před Vánocemi, kdy elektrárny souvisle nevyráběly 86 hodin.

9000 kontejnerů

Pro dodávku výkonu sto megawattů v nejdelším úseku bez výroby ze slunce a větru by bylo třeba devět tisíc bateriových kontejnerů, které v Česku postavil Solar Global a E.ON. Jejich cena by činila 180 miliard korun.

Simulovaný scénář loňské výroby z posílených solárních a větrných zdrojů

Maximum 46,86 %

Aktuální spotřebu by posílené sluneční a větrné zdroje dokázaly pokrýt opět po poledni 30. července. Více než čtyřicet procent potřebné energie by dodávaly od 10.30 do 15.00 hodin. Více než deset procent spotřeby by dokázaly pokrýt po třetinu roku.

3743 MW

Maximální výkon by sluneční a větrné elektrárny dodaly do sítě 10. dubna ve 13.15 hodin. Ze slunce by do sítě šlo 3194 megawattů a z větru 549 megawattů výkonu. Spotřebu by v tomto okamžiku pokryly z 39 procent.

44 hodin

I s vyšší kapacitou by na začátku února nastalo souvislých 44 hodin bez výroby ze solárních a větrných elektráren. Naopak předvánoční období bez výroby by se díky vyšší kapacitě větrných turbín rozbilo do kratších úseků.

4400 kontejnerů

Dodávku alespoň sto megawattů v nejdelším úseku bez výroby ze solárních a větrných elektráren by dokázaly zařídit megawattové kontejnery v hodnotě zhruba 88 miliard korun.

URL| http://www.e15.cz/clanek/1342245/baterie-ceskou-energetiku-nespasi-presto-maji-vznikat-velka-uloziste


19.1.2018, parlamentnilisty.cz

ČVUT: Fakulta elektrotechnická představí laboratoř pro vývoj aplikací s drony

Již tradičně pořádá Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze na začátku roku Den otevřených dveří. Letos se tak stane 26. ledna. Akce začíná v 8.30 hodin a uskuteční se jak v sídle fakulty v pražských Dejvicích, tak i v budově na Karlově náměstí.

Vedle toho, že budou představeny možnosti studia a špičkové laboratoře a projekty, se budou moci návštěvníci seznámit s nově otevřenou laboratoří pro práci s drony. Ta vznikla v dejvických prostorách fakulty a jejím účelem je převážně zajistit praktickou část výuky předmětů fakulty zaměřených do oblasti bezpilotních prostředků a avioniky, k řešení studentských prací a vědecko-výzkumných projektů. Kromě toho v laboratoři vznikla tzv. Indoor Flight Aréna. V té bude od letního semestru Drone Academy, ve které se budou moci studenti blíže seznámit s provozem a návrhem bezpilotních prostředků a jejich komponent.

Během Dne otevřených dveří budou probíhat prezentace jednotlivých výzkumných pracovišť. Po dobu trvání programu je možné navštívit špičkové laboratoře, jako jsou laboratoř leteckých systémů, měřicí techniky, kybernetiky, biomedicínského inženýrství, elektrických obvodů, akustiky, energetiky, elektrických strojů, mikroprocesorových aplikací, agentních technologií, centrum strojového vnímání, technologie inspirované přírodou, inteligentní robotiku, řídicí systémy, ukázky výpočetní inteligence, sítě, virtuální realitu a mnoho dalších. Návštěvníci si také mohou vyzkoušet software na detekci obličeje, navštívit audiovizuální studio s klíčovací plochou, nebo se seznámit s projektem studentské elektroformule. Nově bude veřejnosti představena také laboratoř bezpilotních prostředků, kde se budou moci seznámit s novými technologiemi v oblasti dronů a případně si i vyzkoušet své dovednosti v pilotáži bezpilotních prostředků.

Prací s drony se odborníci z Fakulty elektrotechnické věnují dlouhodobě. Vedle jejich autonomního řízení, na kterém pracuje tým Dr. Martina Sasky či doc. Martina Hromčíka, nebo plánování úloh, kterými se zabývá Dr. Milan Rollo, vznikla nyní nová laboratoř, kde vědci pod vedením doc. Jana Roháče vyvíjí technologie pro indoor/outdoor navigaci dronů s širší aplikovatelností. Na výzkumu se také podílí studenti nového magisterského studijního programu Letectví a kosmonautika.

Doc. Roháč k otevření nové laboratoře říká: „Pro nás to znamená velký posun vpřed. Tato laboratoř katedry měření rozšiřuje možnosti praktického testování výsledků vědecko-výzkumných činností a zároveň bude studentům umožňovat si přijít zalétat, naučit se, jak se drony ovládají, a zároveň, co je nutné znát k jejich provozu. Bude to zajímavé zpestření! Laboratoř by měla býti využívána napříč ČVUT, ne jen pro potřeby Fakulty elektrotechnické či katedry měření.“

Další informace o programu Dne otevřených dveří naleznete ZDE

Podrobnosti o nové laboratoři jsou k dispozici ZDE

Samostatná Fakulta elektrotechnická ČVUT vznikla v roce 1950. V dnešní době se skládá ze 17 kateder umístěných ve dvou budovách: v rámci hlavního kampusu ČVUT v Dejvicích a v naší historické budově na Karlově náměstí. Fakulta elektrotechnická poskytuje prvotřídní vzdělání v oblasti elektrotechniky a informatiky, elektroniky, telekomunikací, automatického řízení, kybernetiky a počítačového inženýrství. Fakulta se dlouhodobě řadí mezi prvních pět výzkumných institucí v České republice. Produkuje přibližně 30 % výzkumných výsledků celého ČVUT a má navázanou rozsáhlou vědeckou spolupráci se špičkovými světovými univerzitami i výzkumnými ústavy. Od roku 1950 Fakulta elektrotechnická vydala cca 30 000 diplomů, které byly vždy vysoce hodnoceny jako doklad prvotřídního vzdělání. Více informací najdete ZDE

České vysoké učení technické v Praze patří k největším a nejstarším technickým vysokým školám v Evropě. V současné době má ČVUT osm fakult (stavební, strojní, elektrotechnická, jaderná a fyzikálně inženýrská, architektury, dopravní, biomedicínského inženýrství, informačních technologií) a studuje na něm přes 21 000 studentů. Pro akademický rok 2017/18 nabízí ČVUT svým studentům 128 studijních programů a v rámci nich 453 studijních oborů. ČVUT vychovává odborníky v oblasti techniky, vědce a manažery se znalostí cizích jazyků, kteří jsou dynamičtí, flexibilní a dokáží se rychle přizpůsobovat požadavkům trhu. V roce 2017 se ČVUT umístilo v hodnocení QS World University Rankings, které zahrnuje více než 4400 světových univerzit, v oblasti „Civil and Structural Engineering" na 51. - 100. místě, v oblasti „Mechanical Engineering“ na 151. - 200. místě, v oblasti „Computer Science and Information Systems" na 201. - 250. místě, v oblasti „Electrical Engineering“ na 151. - 200. místě. V oblasti „Mathematics“ na 251. - 300. místě a „Physics and Astronomy“ na 151. - 200., v oblasti „Natural Sciences“ na 220. místě, v oblasti „Architecture“ na 101. - 150. místě, v oblasti „Engineering and Technology“ na 201. místě. V celkovém hodnocení obhájilo ČVUT svoje umístění na 601. - 800. příčce a je tak stále nejlepší tuzemskou technickou univerzitou. Více informací najdete ZDE.

https://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/tiskovezpravy/CVUT-Fakulta-elektrotechnicka-predstavi-laborator-pro-vyvoj-aplikaci-s-drony-520824


19.1.2018, technickytydenik.cz

Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze představí na lednovém Dni otevřených dveří novou laboratoř pro vývoj aplikací s drony

Již tradičně pořádá Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze na začátku roku Den otevřených dveří. Letos se tak stane 26. ledna. Akce začíná v 8.30 hodin a uskuteční se jak v sídle fakulty v pražských Dejvicích, tak i v budově na Karlově náměstí.

Vedle toho, že budou představeny možnosti studia a špičkové laboratoře a projekty, se budou moci návštěvníci seznámit s nově otevřenou laboratoří pro práci s drony. Ta vznikla v dejvických prostorách fakulty a jejím účelem je převážně zajistit praktickou část výuky předmětů fakulty zaměřených do oblasti bezpilotních prostředků a avioniky, k řešení studentských prací a vědecko-výzkumných projektů. Kromě toho v laboratoři vznikla tzv. Indoor Flight Aréna. V té bude od letního semestru Drone Academy, ve které se budou moci studenti blíže seznámit s provozem a návrhem bezpilotních prostředků a jejich komponent.

Během Dne otevřených dveří budou probíhat prezentace jednotlivých výzkumných pracovišť. Po dobu trvání programu je možné navštívit špičkové laboratoře, jako jsou laboratoř leteckých systémů, měřicí techniky, kybernetiky, biomedicínského inženýrství, elektrických obvodů, akustiky, energetiky, elektrických strojů, mikroprocesorových aplikací, agentních technologií, centrum strojového vnímání, technologie inspirované přírodou, inteligentní robotiku, řídicí systémy, ukázky výpočetní inteligence, sítě, virtuální realitu a mnoho dalších. Návštěvníci si také mohou vyzkoušet software na detekci obličeje, navštívit audiovizuální studio s klíčovací plochou, nebo se seznámit s projektem studentské elektroformule. Nově bude veřejnosti představena také laboratoř bezpilotních prostředků, kde se budou moci seznámit s novými technologiemi v oblasti dronů a případně si i vyzkoušet své dovednosti v pilotáži bezpilotních prostředků.

https://www.technickytydenik.cz/rubriky/denni-zpravodajstvi/fakulta-elektrotechnicka-cvut-v-praze-predstavi-na-lednovem-dni-otevrenych-dveri-novou-laborator-pro-vyvoj-aplikaci-s-drony_43068.html


19.1.2018, chip.cz

Laboratoř pro vývoj aplikací s drony na FEL ČVUT

Již tradičně pořádá Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze na začátku roku Den otevřených dveří. Letos se tak stane 26. ledna. Návštěvníci se budou moci kromě jiného seznámit s nově otevřenou laboratoří pro práci s drony.

Akce začíná v 8.30 hodin a uskuteční se jak v sídle fakulty v pražských Dejvicích, tak i v budově na Karlově náměstí. Budou představeny možnosti studia a špičkové laboratoře a projekty. Nová laboratoř pro práci s drony vznikla v dejvických prostorách fakulty a jejím účelem je převážně zajistit praktickou část výuky předmětů fakulty zaměřených do oblasti bezpilotních prostředků a avioniky, k řešení studentských prací a vědecko-výzkumných projektů. Kromě toho v laboratoři vznikla tzv. Indoor Flight Aréna. V té bude od letního semestru Drone Academy, ve které se budou moci studenti blíže seznámit s provozem a návrhem bezpilotních prostředků a jejich komponent.

Během Dne otevřených dveří budou probíhat prezentace jednotlivých výzkumných pracovišť. Po dobu trvání programu je možné navštívit špičkové laboratoře, jako jsou laboratoř leteckých systémů, měřicí techniky, kybernetiky, biomedicínského inženýrství, elektrických obvodů, akustiky, energetiky, elektrických strojů, mikroprocesorových aplikací, agentních technologií, centrum strojového vnímání, technologie inspirované přírodou, inteligentní robotiku, řídicí systémy, ukázky výpočetní inteligence, sítě, virtuální realitu a mnoho dalších. Návštěvníci si také mohou vyzkoušet software na detekci obličeje, navštívit audiovizuální studio s klíčovací plochou, nebo se seznámit s projektem studentské elektroformule. Nově bude veřejnosti představena také laboratoř bezpilotních prostředků, kde se budou moci seznámit s novými technologiemi v oblasti dronů a případně si i vyzkoušet své dovednosti v pilotáži bezpilotních prostředků.

Prací s drony se odborníci z Fakulty elektrotechnické věnují dlouhodobě. Vedle jejich autonomního řízení, na kterém pracuje tým Dr. Martina Sasky či doc. Martina Hromčíka, nebo plánování úloh, kterými se zabývá Dr. Milan Rollo, vznikla nyní nová laboratoř, kde vědci pod vedením doc. Jana Roháče vyvíjí technologie pro indoor/outdoor navigaci dronů s širší aplikovatelností. Na výzkumu se také podílí studenti nového magisterského studijního programu Letectví a kosmonautika.

Další informace o programu Dne otevřených dveří naleznete zde.

https://www.chip.cz/novinky/laborator-pro-vyvoj-aplikaci-s-drony-na-fel-cvut/


19.1.2018, TECH MAGAZÍN

ČVUT hledá TalenTy pro roboTikU

V polovině loňského prosince proběhlo na Fakultě elektrotechnické ČVUT v Praze finále 9. ročníku Robosoutěže pro střední školy, do kterého bylo přihlášeno rekordních 155 středoškolských týmů.

Ze 155 se jen 121 týmům podařilo splnit všechny podmínky pro účast v soutěži. Nakonec se 29 postoupivších týmů utkalo ve finále. Studenti se snažili splnit soutěžní zadání pomocí robotů sestavených ze stavebnice Lego Mindstroms. Zvítězil univerzitní tým Unstable Voltage nad gymnazijním týmem z Příbrami, který se soutěže účastnil pod názvem Mindbreak2. Na třetím místě se umístil středoškolský tým Kotrš z Gymnázia Jakuba Škody v Přerově. Popularita soutěže od jejího založení neustále stoupá - v roce 2009 začínala jen se třemi týmy. Pro každé kolo Robosoutěže, pořádané pod záštitou firem Škoda Auto, Samsung a MathWorks, připravují organizátoři zvláštní úlohu, kterou se musí soutěžící roboti naučit splnit. Ta letošní, s názvem Střelnice, umožnila týmům zvolit rozmanité konstrukční přístupy. Roboti z lega měli za úkol během vymezených 90 vteřin posbírat míčky rozestavené na hrací ploše a umístit je podle barev do příslušných terčů. Robot vítězného týmu používal k tomuto účelu metodu rozlišování míčů pomocí barevného čidla v kombinaci s přesnou střelbou do terče. Jak uvedl Ing. Martin Hlinovský z katedry řídicí techniky FEL ČVUT, který má Robosoutěž na starosti, organizátoři pro 10. ročník uvažují už i o mezinárodním kole. Od roku 2015 pořádá FEL ČVUT obdobnou jarní Robosoutěž i pro 2. stupně ZŠ a odpovídajících tříd víceletých gymnázií. Cílem úlohy prvního ročníku bylo sestavit a naprogramovat robota tak, aby v časovém limitu samostatně projel co největší část bludiště. Její letošní ročník se konal koncem dubna a zúčastnilo se ho přes padesát týmů z celé ČR. Ve svých edukačních aktivitách se však fakulta nezaměřuje jen na žáky a studenty, ale i na jejich učitele: pro pedagogy připravila na 26.-27. ledna 2018 Robotický Lego seminář. Cílem je motivovat mládež k zájmu o tento perspektivní obor a umožnit jim vyzkoušet si svoje dovednosti a schopnosti.


23.1.2018, blesk.cz

Dušan Vančura oslaví koncertem v Lucerně své osmdesátiny

Dlouholetý člen skupiny Spirituál kvintet Dušan Vančura oslaví 18. února stejně jako loni její zakladatel Jiří Tichota své 80. narozeniny koncertem s mnoha hosty. Zatímco Tichota pozval své hudební přátele do Tipsport arény na pražském Výstavišti, Vančura uspořádá narozeninové vystoupení ve velkém sále Lucerny. Pro velký zájem musel přidat i druhé, odpolední představení.

Vančurovo pozvání na vystoupení do Lucerny vedle Spirituál kvintetu přijali písničkáři Jaromír Nohavica a František Nedvěd, herečka Hana Maciuchová, hudební publicista Ivo Šmoldas, country zpěvák Allan Mikušek, vokální soubor Antikvartet, dirigent Oliver Dohnányi a pěvecký sbor Canticorum Iubilo.

"Kombinace hostů, která vychází z osobních i profesních vazeb, je pestrá. Každý by sám vyprodal Lucernu, ale bohužel už nepřijde Wabi Daněk, který zpíval dvacet let písničku Dezertér s mým textem. Jsem pyšný na to, že třeba pan Dohnányi přiletí až z ruského Jekatěrinburgu, kde v současné době s úspěchem působí," řekl ČTK Vančura.

Hlavní hostitel koncertu Vančura osmdesátiny oslavil loni 9. prosince. Vystoupení v Lucerně považuje za záminku se sejít a pobavit s lidmi, které má rád. "Věkový průměr stoupá, ať je člověk ve Spiritálu nebo ne. Když má člověk trochu štěstí shůry, tak žije v bonusu nad průměrem jako já. Vnímám to pozitivně a užívám si života," podotkl ke svému jubileu.

Dramaturgie narozeninového vystoupení počítá s tím, že téměř každý z hostů zahraje píseň, na které se Vančura podílel. "Ale třeba pro Jarka (Nohavicu) jsem nikdy nic nenapsal, to by bylo nošení dříví do lesa. Chtěl jsem, aby se každý z hostů předvedl sám za sebe," uvedl Vančura.

Kapela Spirituál kvintet, která jako první otevřela éru československého folku, zahájila svoji činnost před 58 lety. Vančura je jejím členem od roku 1969. "Přišel jsme v době krátké pauzy po emigraci zpěvačky Odetky (Růžena Draštatová), kdy přišel Karel Zich, který Tichotu tak nadchnul, že začal dávat dohromady novou sestavu. Já v té době se Spirituálem spolupracoval, takže mě Jirka Tichota oslovil s nabídkou stálého členství," vzpomínal Vančura.

Dušan Vančura absolvoval fakultu elektroinženýrství ČVUT a řadu let pracoval jako výzkumný pracovník v oboru počítačů a průmyslových automatů. Souběžně s touto činností studoval zpěv a klavír a 17 let zpíval ve Vysokoškolském uměleckém souboru. Ve Spirituál kvintetu působí jako zpěvák, kontrabasista, textař, aranžér a skladatel. Jeho texty nazpíval nejen Spirituál kvintet, ale i bratři Nedvědové, Karel Zich, Irena Budweiserová, Hradišťan Jiřího Pavlici, Marie Rottrová či Wabi Daněk.

Pro Český rozhlas Vančura připravoval několik let pravidelný pořad o světovém folku s názvem Toulavé boty. Roku 2013 obnovil vokální těleso Antikvartet, které zpívá převážně jeho texty a úpravy. "Vokální soubor Antikvartet je moje stále se rozšiřující aktivita, která mi dělá velkou radost. Těší mě, že se tam všichni máme rádi a že dělám muziku podle svých představ, protože jsem sám sobě šéfem. A členové Antikvartetu se ještě navíc tváří, že se jim líbí to, co jim řeknu," dodal Vančura.

http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-live-zajimavosti/520200/dusan-vancura-oslavi-koncertem-v-lucerne-sve-osmdesatiny.html?utm_source=blesk.cz&utm_medium=copy


24.1.2018, prachaticky.denik.cz

Prachatičtí senioři si vyslechli přednášku Jana Mühlfeita

Prachatice - V rámci dalšího vzdělávání dostali členové Rady seniorů města Prachatice možnost zúčastnit se přednášky Jana Muhlfeita: "Máte na víc, než si myslíte!"

"Přednáška proběhla na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích 22. ledna 2018. Přednášel JAN MÜHLFEIT významný kouč a mentor, globální stratég, knižní autor. Koučuje top manažery, olympijské vítěze, umělce i děti. Bohaté zkušenosti s budováním a vedením týmů získal během 22 let úspěšného působění v Microsoftu (v letech 2007 - 2014) byl Prezidentem pro Evropu). Je vyhledávaným spíkrem na prestižních konferencích. Pomáhá jednotlivcům i organizacím na celém světě, aby odemkli svůj lidský potenciál.

Jak o sobě řekl: "Vystudoval jsem obor informační technologie na fakultě elektrotechnické Českého vysokého učenítechnického v Praze. 22 let v Microsoftu mne dal pobyt v globální ekonomice, jak svět funguje, přátele a kamarády, odemykání lidského potencionálu, Billi Gates byl pro mne nejinspirativnější člověk, skvělý vizionář. Před šesti lety jsem prodělal depresi."

Jan Mühlfeit zdůrazňuje: "Pokud lidé dělají to, k čemu mají talent, co je jejich silnou stránkou, mohou být nejenom produktivnější a úspěšnější, ale i šťastnější. Odemykání lidského potenciálu je pro mne osobní mantrou, protože si myslím, že pokud lépe využijeme to nejlepší v nás, podaří se tak vytvořit i lepší svět k našemu žití."

Je znám i tím, že byl členem dozorčí rady nadace Charta77, nebo ho Stále ho spojuje řada charitativních projektů, například "Počítače proti bariérám".

Přednášku připravil projekt SenSen(Senzační senioři) a byla určena nejen pro seniory, ale také ty, kteří s nimi pracují. A především pro všechny, kdo chtějí být sami se sebou šťastní a spokojení.

Během své přednášky kladl lektor řadu otázek: Využíváte svůj talent, děláte několk věcí najednou, nejste si jisti, zda využíváte svůj petenciál, jak přijít na to, v čem jste opravdu dobří, jak rozpoznat svoje silné stránky. A zde pár doporučení, která se hodí třeba i Vám anebo si pak přečtěte jeho knihy (např. kniha Pozitivní Leader odhaluje, jak inspirovat vlastní tým, dosáhnout vytyčených výsledků a jak při tom zachovat rovnováhu mezi úspěchem a štěstím): nepracujte na svých slabinách, rozvíjejte své silné stránky, každé NE je začátkem ANO, nevzdávejte se, zdravě riskujte, zkusit a udělat - zdravý risk, úspěch je špatný učitel - prohra je jen výsledek a každé ne je začátkem ano a posouvá nás dál, projevte svůj talent, ujasněte si, za jakým cílem jdete a co je vaší vizí, snažte se uřídit energii, ne čas, jděte za štěstím, úspěch si vás najde.

I prachatičtí senioři si odvezli domů skvělá doporučení, která budou předávat dál, a moc děkuji za příležitost, která jim byla dána při setkání s Janem Mühlfeitem. Zaujal, byl důvtipný, působivý, dojemný, výtečný.

Hanka Rabenhauptová"

URL| https://prachaticky.denik.cz/zpravy_region/prachaticti-seniori-si-vyslechli-prednasku-jana-muhlfeita-20180124.html


25.1.2018, Computer

Kryptoanarchií ke svobodě?

Stát a politici jsou zbytečnost, v paralelním světě vše nahradí systémy na principu sdílené ekonomiky. Vize propagovaná kryptoanarchisty už je technologicky řešitelná. Svět se podle nich obejde i bez státních sociálních systémů nebo justice závislé na příjmech z rozpočtu. Je tato vize reálná?

Paralelní Polis je na státu nezávislý projekt, který se snaží o propagaci digitální svobody, kryptoměn, anonymizačních sítí a svobodných trhů. Jedním z těch, kdo za myšlenkou stojí, je i etický hacker a kryptoanarchista Pavol Lupták. Podle něj se dnes už obejdeme bez státem garantovaných služeb a vadí mu současný ekonomický systém. "Nevím, proč by měl stát nebo nějaká banka vědět, kolik peněz vydělávám a kolik za co platím," zdůrazňuje Lupták.

- Sám sebe často označujete za kryptoanarchistu. Co se za tímto pojmem vlastně skrývá?

Kryptoanarchisté poukazují na to, že je možné vytvořit společnost, ve které je každý absolutně anonymní, a přesto může tato společnost fungovat. Nikdo nemusí vědět, kdo jste, co děláte nebo kolik vyděláváte. Lidé mají právo na finanční soukromí, což dnešní běžně zažitý systém tak úplně neumožňuje. Této nezávislosti se dá dosáhnout například prostřednictvím anonymity kryptoměn.

- Tak de facto anonymní ve finančním světě je i babička, který má veškeré peníze ve formě hotovosti v peřině, a nikdo neví, co si kde kupuje. To není ta správná cesta?

Takto si samozřejmě svým způsobem anonymitu zajistíte, ale podle platných zákonů jen u plateb do určité výše. Česká i slovenská legislativa nás nutí při vyšších platbách použít bezhotovostní styk. Tím se anonymita transakcí vytrácí. Pokud však máte účet v kryptoměně a druhá obchodní strana také, nikdo kromě těchto dvou stran se o obchodě nedozví. Kryptoměny jsou decentralizované, nikdo nad nimi nemá dohled, kromě samotného trhu.

- Dá se tedy v dnešní době žít jen ve světě kryptoměn? Tedy bez povinností platit daně, uvádět příjmy a podobně?

Žít se tak skutečně dá, Lucemburčan Felix Weis procestoval celý svět jen se svoji bitcoinovou peněženkou, bez hotovosti. Platební kartu sice měl, ale po pár měsících ji zničil, protože zjistil, že ji nepotřebuje. Já sám se snažím používat kryptoměny co nejvíce to jen jde. Jsem voluntarista, takže razím teorii, že placení daní by mělo být založeno na svobodné vůli. Nemyslím si, že cesta k vysněnému důchodu je v placení sociálního pojištění. Pokud si někdo šetří v kryptoměnách, je to mnohem lepší řešení. Není jistota, že se o vás stát postará. Je to extrémně brutální iluze, kterou tady v současnosti státy vytváří. Lidé by se neměli na stát spoléhat a měli by se snažit sami zabezpečit sebe a své rodiny do budoucna.

- Jak by podle vás měl vypadat systém bez pozadí státu jako regulátora? Je to v současnosti už technologicky možné?

Všechno, o čem mluvím, je technicky realizovatelné. Můžeme si to ukázat třeba na příkladu Uberu, který v současnosti řeší problémy v několika městech nebo zemích. Problém Uberu je, že to je centralizovaná firma, kterou je možné ze strany státu prostě zakázat. Jenže co se stane, když se Uber decentralizuje a bude fungovat jako služba mezi lidmi? A takové verze už existují. A tam už stát nemůže udělat téměř nic. To už je platforma, kde se lidé domlouvají bez prostředníka a provizí. Regulace ze strany státu ale pořád může fungovat. Stát má v tu chvíli možnost obrátit se na bankovní společnosti, přes které probíhají platby, třeba Visa nebo Mastercard, a penalizovat je, dokud nepřestanou službu podporovat. Uživatelům pak nezbude nic jiného než přejít na nějakou kryptoměnu, třeba monero, která je anonymní, a stát ji tak už logicky zakázat nemůže.

- Nefunguje tak teoreticky už teď tento systém prostřednictvím sociálních sítí?

Sociální sítě jsou centralizované. Takže stát prostě zakáže Facebook a bude konec. Budoucnost je o tom, že může existovat takový Uber na všechno, za ním však bude stát decentralizovaná autonomní společnost fungující na bázi kryptoměn. Stát ztratí jakoukoli technickou možnost reálně systém regulovat. Jediné, co může dělat, je démonizovat ho, což samozřejmě dělat bude.

- A zakázat podobnou platformu na úrovni poskytovatele internetu…

Existují anonymizační sítě, máte Tor a podobně. To vše už je v současnosti technologicky možné. Technologie dnes umožňují lidem vytvořit paralelní společnost - paralelní polis - bez toho, aby lidé potřebovali funkce od státu. Stát je monopolizovaný moloch, jehož služby už prostě nejsou nutné.

- Ekonomika ale přece nemůže fungovat jen na sdílených službách mezi jednotlivci. Jak chcete ošetřit obory, kde musí spolupracovat více subjektů?

To je další věc. Za Uberem stojí nějaká firma, které může stát zrušit licenci. Jenže blockchain už nyní umožňuje vytvářet takzvané DAO - decentralizované autonomní organizace. To znamená, že vztahy mezi majiteli, jako je například společenská smlouva ve firmě, jsou uložené v anonymní databázi právě pomocí blockchainu. Nejsou tak v žádné státní evidenci. Monopol na přidělování státních byznys licencí je tak už překonaný. V budoucnu budou vznikat globální firmy, jejichž vztahy budou uložené na blockchainu, a stát tak o nich nebude nic vědět, platby budou probíhat v kryptoměnách. Firmy bude regulovat pouze svobodný trh. Celá společnost se může posunout do takzvané peer-to-peer decentralizované společnosti, kdy každý člověk dokáže poskytnout nějakou službu nebo produkt jinému člověku, kdekoli na světě, bez potřeby jakéhokoli zprostředkovatele. A to bezpečným způsobem a nechat si za to zaplatit kryptoměnou. Funkce státu jako nějakého arbitra a vymahače daní je nesmyslná. Daně pak mohou být klidně dobrovolné.

- Takže svět bez politiků?

Když máme decentralizovanou peer-to-peer ekonomiku, kde kdokoli může komukoli poskytnout jakoukoli službu, potažmo uspokojit tím pádem veškeré potřeby, na co pak potřebujeme politiky? Politici jsou historický přežitek autoritativního centralizovaného systému, kteří nevytváří žádnou hodnotu. Jsou to takový rozhodovači. Rozhodují o tom, co je pro nás dobré. Ale když budeme mít společnost peer-to-peer, sami se rozhodnete, co je pro vás nejlepší. Když vám nějaká služba nebude vyhovovat, prostě ji nebudete využívat. Ve světě rovné nabídky a poptávky si najdete jinou.

- To už mi přijde trochu jako utopie. Jak byste řešil třeba soudní systém nebo obchodní spory, které by jistě nastaly?

Momentálně máme klasické papírové smlouvy, které jsou pro soudy rozhodující. Tyto smlouvy nahradí nějaká forma smart kontraktů uložených do blockchainu a o tom, zda jsou tyto smlouvy nějakým způsobem porušovány, pak rozhodne technologie. Právo je tak kritická věc, že si nemůžeme dovolit mít monopolizovanou instituci, která rozhoduje o jeho dodržování, jak je to v případě klasického soudního systému. Ten je moc náchylný ke korupci. Státní systém si v současnosti muže dovolit mít zápornou reputaci. Když špatně rozhodne, prakticky nic se nestane. To v decentralizovaném systému není možné. Tam organizace, která nejedná poctivě, prostě zkrachuje. Díky reputačnímu systému zkrátka přijde o zákazníky, stejně tak jako soukromý právní systém.

- Podle mě je ale i tady velký prostor pro korupci.

Ten tu bude vždy, korupce se nedá vymítit. Ale v soukromém sektoru je uplácení mnohem těžší. Všimněte si, že žádný státní úřad kvůli korupci nezkrachoval. Zkuste ale uplácet soukromé firmy. 95 % procent firem jsou čestné a ty nepoctivé se potopí samy díky trhu založenému na reputačním systému.

- Myslíte si, že takový systém v současném světě opravdu může fungovat?

Mně se systém líbí, protože je založený na dobrovolnosti a může společnosti přinášet jen výhody. Technologie jsou, bohužel není vůle z řad politiků ani k tomu, aby podobná společnost mohla vznikat. Za to, že se máme dobře, ale mohou technologie, ne politici. Politika vždy přitahovala gaunery a decentralizovaný společenský systém se s nimi umí vypořádat. I díky prostému zákonu nabídky a poptávky. Kdo bude chtít mít v takovém světě peníze a klienty, musí jim nabízet levné nebo kvalitní služby. Na chamtivosti individualit tak vydělá celá společnost. Ve stejném centralizovaném systému je to právě naopak. Vše je dražší a méně kvalitní. Stát má neustále potřebu vysvětlovat, proč je potřebný a co je pro vás problém. Uvedu příklad z praxe. Co je podle vás důležitější pro výběr restaurace? To, že má pět hvězdiček od Michelinu, nebo to, že má razítko od státní hygienické kontroly? Lidé nepotřebují státní kontroly, stačí jim reputační systém.

---

Kdo je Pavol Lupták? Pavol Lupták vystudoval FEI-STU v Bratislavě a FEL-ČVUT v Praze. Je držitelem prestižních bezpečnostních certifikací CISSP a CEH. Označuje se za kryptoanarchistu a voluntaristu, je členem sdružení Ztohoven, které stojí za projektem Paralelní Polis. Tam se podílí například na organizaci hackerských kongresů, kterých se zúčastňuje špička v této oblasti z celého světa. Založil slovenskou bezpečnostní společnost Nethemba, pravidelně přednáší na světových bezpečnostních konferencích. Politika vždy přitahovala gaunery a decentralizovaný společenský systém se s nimi umí vypořádat


29.1.2018, rozhlas.cz

Na co všechno budeme používat drony? Promýšlí to i studenti pražské ČVUT

To, že kolem nás drony budou létat stále častěji a v jejich vývoji a byznysu s nimi budou zase létat velké peníze, chápou také na vysokých školách. České vysoké učení technické v Praze proto nedávno otevřelo novou laboratoř dronů, kde se mohou učit budoucí technologičtí vizionáři.

Firmy, jako je Amazon, už plánují doručování zásilek pomocí dronů, větší využití najdou v záchranných složkách i v armádě, kde už dávno hrají podstatnou roli. Podle docenta Jana Roháče, vedoucího laboratoře navigačních systémů na ČVUT, začnou být významné taky například při požárech.

„Přijedou hasiči, vypustí dron, ten tu budovu proletí a zjistí, jestli je tam člověk, nebo ne. Zároveň zmonitoruje situaci a hasiči hned budou vědět, co všechno musí udělat, aby buď zachránili lidské osazenstvo a budovu v případě nebezpečí pádu nechali spadnout a nemuseli tam chodit, případně bez nebezpečí zajistili ložisko požáru,“ načrtává Jan Roháč budoucnost záchranných prací. Studenti se zatím učí jak pomocí laserů a kamer zpřesňovat let dronu uvnitř budovy, protože při letu „indoor“ nefunguje pořádně satelitní navigace jako třeba GPS.

„Chceme vyrobit pásek s LED diodami jako vodítko pro dron, který uvidí světýlka a bude následovat jejich stezku,“ vysvětluje jeden z pokusů v nové laboratoři dronů brazilský student Gustavo Nishihara z univerzity UniCamp v Sao Paulu, který je na ČVUT na studijním pobytu.

Studenti se soustředí také na to, aby se drony pomocí kamer a laserů mohly v budově pohybovat samostatně. Problém v rozvoji autonomních dronních asistentů ale stále ještě představují zákony. Ty totiž zakazují autonomní řízení bezpilotních prostředků a dron musí zatím vždy ovládat člověk. Jan Roháč ale nepochybuje, že se to brzy změní.

„Legislativa bude muset být změněna. Autonomní drony jsou dobrá věc například pro přesné zemědělství a podobně. Do té doby je ale třeba vyřešit celou řadu úloh, abychom zvýšili spolehlivost provozu autonomních dronů,“ říká docent Roháč.

https://wave.rozhlas.cz/na-co-vsechno-budeme-pouzivat-drony-promysli-i-studenti-prazske-cvut-6682605


31.1.2018, ihned.cz

Měli bychom tu mít víc zahraničních studentů, i z Východu. Největší neštěstí českých vysokých škol je strnulost, říká profesor Pěchouček z ČVUT

Přál bych svým dcerám schopnost pracovat s daty a vyhodnocovat je, aby se nenechaly manipulovat, říká profesor Pěchouček z ČVUT

Na vysoké škole se musí dělat hodně tvůrčí práce a k tomu trochu učit, myslí si profesor umělé inteligence na ČVUT Michal Pěchouček. Na jeho fakultě se domluvíte anglicky nejen se všemi učiteli a studenty, ale i se sekretářkami. "Český průmysl si o školách mnohdy myslí, že jsme nějací příživníci, a také se podle toho k nám chová," tvrdí odborník na umělou inteligenci.

Když se mu hlavou nehoní algoritmy umělé inteligence nebo počítačové technologie, rád chodí se svou ženou a dcerami po horách. "Jsem zvyklý žít rychle, intenzivně pracuji, a tak hledám zpomalení. Na horách mě fascinuje jejich tempo, které ve mně vyvolává pokoru," říká profesor Michal Pěchouček. Na Fakultě elektrotechnické ČVUT v Praze vede katedru počítačů a řídí Centrum umělé inteligence, kde pracují skvělí mladí vědci.

"Komfort pětiletého studia a padesátileté praxe už podle mě nezažijeme. Svět se bude vyvíjet rychleji, než aby nám jedno vzdělání stačilo na celý život," předpovídá v rozhovoru pětačtyřicetiletý pedagog, který je úspěšný i v byznysu. Založil nebo spoluzaložil několik start-upů. Nejznámější z nich, Cognitive Security zaměřený na kybernetickou bezpečnost, v roce 2013 koupil americký softwarový koncern Cis¬co.

Proč se hlásit zrovna na ČVUT a studovat u vás umělou inteligenci?

Když chce někdo dělat informatiku nebo umělou inteligenci, potřebuje dvě věci. Naučit se pevný, neměnný fundament, který platil před 50 lety a bude platit i za 50 let, tedy umět matematiku, statistiku, přemýšlet o algoritmech. A pak se musí naučit řemeslo − learning by doing (učení se praxí − pozn. red.). My na fakultě v sobě toto spojujeme. Jsme učitelé i vědci. Máme laboratoře a ateliéry, v nichž děláme odbornou práci. V českém, ale i středoevropském rybníku ČVUT vyniká výukou, která je inspirována vědeckou odbornou prací. Studenti u nás mohou pracovat na projektech a vytvářet složité systémy umělé inteligence.

Studenti z ČVUT nedávno uspěli v konkurenci nejlepších škol světa v mezinárodní soutěži The Alexa Prize. Co dalšího výrazného se vaší univerzitě v posledních letech podařilo?

Třeba tribologie, což jsou nanomateriály, jimž se tu věnuje profesor Polcar, jeden z nejlepších na světě. Dalším úspěchem jsou průlomové výsledky v rozpoznávání obrazu skupiny profesora Matase, který teď získal obří pětiletý grant od Toyoty a bude se spolu s dalšími zabývat řízením autonomních aut. Českou vědu, respektive ČVUT a Univerzitu Karlovu, proslavil i algoritmus umělé inteligence DeepStack, jenž vloni porazil člověka v pokeru. Fantastické je už zmiňované druhé místo našich studentů pod vedením Jana Šedivého v soutěži The Alexa Prize. Tam šlo o to, kdo dokáže vyvinout nejlepšího chatbota pracujícího s chytrým zařízením Amazon Echo. Až za námi skončily prestižní školy jako Princeton či Kalifornská univerzita v Berkeley. Konečně, tým doktorandů ČVUT pod vedením doktora Sasky vyhrál prestižní robotickou soutěž MBZIRC v Abú Dhabí.

Na čem se studenty pracujete v současnosti vy sám?

Klíčová je pro nás kybernetická bezpečnost. Podařilo se nám vytvořit novou výzkumnou skupinu, najmout odborníky jak z Česka, tak z USA či Argentiny a vytvořit zde zajímavé pracoviště. V současné době se zaměřujeme na pomoc nevládním organizacím spíše než korporacím. V jednom projektu, financovaném Avastem, podporujeme vybrané české nevládní organizace, které se nemohou bránit útokům například z velkých východních zemí. To nás naplňuje. Dále se intenzivně věnujeme autonomní robotice, bezpilotní i pozemní. Třetí výraznou oblastí našeho zájmu je umělá inteligence v dopravě, a to nejen v autonomních vozidlech, ale zajímá nás i celý dopravní ekosystém. Řešíme, jak budou v budoucnu vypadat silnice, flotily aut, kdo je má vlastnit a provozovat nebo kde parkovat v noci.

Jací jsou vlastně vaši posluchači?

Jsou opravdu chytří. Přednášel jsem třeba na State University of New York a musím říct, že na ČVUT máme i větší borce. Naopak třeba motivace amerických studentů je zase výrazně vyšší. Když tam platí 50 tisíc dolarů za rok, byli by hloupí, aby u toho ještě pracovali jako ti naši. Snaží se z učitele dostat maximum, přesně vědí, co od kantorů chtějí, a tvrdě za tím jdou. U nás jsou studenti stále spíš v pasivní roli, dominantní je tady učitel. Tedy měl by být, mnohdy je vlastně taky netečný.

Ve své vizi, s níž jste šel na podzim do volby nového rektora ČVUT, mimo jiné tvrdíte, že tato univerzita je v ideální pozici stát se nejvýznamnější technikou ve střední Evropě. Proč jí není už nyní?

Na ČVUT není vyrovnaná kvalita. Jsou tady výborná pracoviště, ale i spousta podprůměrných. Aby byla univerzita konkurenceschopná, potřebujete tlačit nejen ty nejlepší. Někdo tvrdí, že škola je tak dobrá, jako je její nejlepší vědec. Podle mě je ukazatelem kvality univerzity i ta nejslabší fakulta. Druhým klíčovým problémem, jenž trápí české vysoké školství, včetně ČVUT, je velmi nízká míra internacionalizace. Jsme příliš uzavření. I kvůli tomu je těžké získat zahraničního profesora. Když se na ČVUT otevírá profesorská pozice, měla by být vždy obsazena tím nejlepším vědcem na světě, ne tím nejlepším z Prahy 6. Na druhou stranu ale v mém oboru informatiky jsme z bývalého východního bloku po Lomonosovově univerzitě druhou nejlepší technickou univerzitou. Na Mnichov, Drážďany nebo Vídeň teď nemáme, ale můžeme je dohnat.

Co musíte jako škola dělat pro to, abyste špičkové zahraniční odborníky přitáhli?

Musí tady mít inspirativní kolegy, s nimiž se domluví anglicky. U nás na fakultě anglicky mluví nejen všichni učitelé, vědci a studenti, ale i naše sekretářky. To je nesmírně důležité, protože když do školy přijde zahraniční profesor a potřebuje něco zařídit a někdo na něj nakysle zírá a česky mu cosi vysvětluje, dokáže to odradit. Dále se tu musí příjemně žít a prostředí musí být otevřeno cizincům. Třetím aspektem jsou kvalitní doktorandi. Když budeme mít ty nejlepší, kteří nebudou mít motivaci odcházet do Googlu, pak se o práci u nás budou zajímat i ti nejlepší profesoři. Z mé zkušenosti je doktorand nejdůležitějším prvkem vědecké práce.

Platy akademických pracovníků vysokých škol jsou v Česku relativně nízké. A to jak v porovnání s platy jejich kolegů v zahraničí, tak s jinými kvalifikovanými povoláními v Česku. Jak si můžete dovolit špičkové učitele ze světa?

Musím najít soukromé zdroje, státní rozpočet je nezaplatí. Neříkám však, že to je úplně špatně, ve světě to bývá zvykem. Spolupracuji se společnostmi Red Hat a Avast, jejichž ředitelé chápou, že je třeba vzdělávání podporovat i na úrovni společenské odpovědnosti firem. Obě mi financují zahraniční profesory − jeden se zabývá softwarovým inženýrstvím, druhý kybernetickou bezpečností.

Ve srovnání s nejlepšími zahraničními univerzitami má ČVUT stále velmi vysoký průměrný počet studentů na jednoho profesora. Přijímal byste méně studentů?

Kdybych měl tu možnost, vytvářel bych tlak na to, aby se na ČVUT dělalo co nejvíce tvůrčí práce. Musíme samozřejmě i hodně učit, ale poměr našeho soustředění by měl být nakloněn ve prospěch tvůrčí práce. Nejlepší školy na světě, které mají jednoho profesora na pět studentů, to tak mají. Ne že by tlačily na to, mít co nejméně studentů. Mají spoustu grantů, množství svého výzkumu, spolupracují s průmyslem. Hodně se tam toho děje a taky se tam trochu učí. Tak to má na vysoké škole být.

To je ve zdejším prostředí poměrně radikální názor. Nebylo právě tohle také důvodem, proč jste nakonec nebyl zvolen rektorem?

Možná ano, ČVUT je stále hodně výuková instituce. Moje vize školy jako prostředí, kde se toho spousta děje, byla pro některé senátory možná až děsivá.

Jako vědec jste působil na univerzitách v USA, Británii nebo Kanadě. Je mezi tamními školami a ČVUT nějaký zásadní rozdíl?

V USA, třeba u tamního průmyslu, má ČVUT paradoxně lepší zvuk než na mnoha místech v Česku. Český průmysl si o školách mnohdy myslí, že jsme nějací příživníci, a také se podle toho k nám chová. Jinak co se týká nadání a kvality studentů, školy, které jsem ve světě poznal, jsou srovnatelné s těmi našimi.

Český průmysl roste. Využívá toho ČVUT?

Nevyužívá. Obrat českého průmyslu roste, zároveň by se měl zcela zásadním způsobem inovovat, tak aby růst udržel i v budoucnosti. Jedním z motorů inovací po celém světě jsou vysoké školy, ovšem nárůst obratu průmyslu nijak nekopíruje nárůst prostředků směřujících do výzkumné práce na českých vysokých školách. Na nejlepších vzdělávacích institucích v Británii nebo USA je tomu naopak. Úspěšný průmysl vyhledává úspěšné vědce a akademiky a očekává od nich, že vidí dál než on. Nechává se od nich inspirovat. To je role univerzit ve společnosti.

Vztah tuzemských vysokých škol a průmyslu má k ideálu daleko. Čím je to podle vás způsobeno?

Zčásti je to dáno tím, že je v Česku mnoho poboček nadnárodních korporací a ty mají a priori dojem, že se inovuje doma, například v Německu, a tady se jen vyrábí nebo prodává. Myslím si, že to je stereotyp. V Ciscu jsem řídil centrum, jež mělo na starosti umělou inteligenci pro kybernetickou bezpečnost pro celou firmu. Pod sebou jsem měl týmy v Praze, Londýně, Kalifornii a Texasu a inovace pocházely z Prahy, zatímco programátoři seděli v USA. Tedy opačně, než jak to často bývá. Všichni byli spokojení. Podle mě stojí za to tento stereotyp měnit a snažit se, aby západní firmy více investovaly do inovací ve střední Evropě.

V debatách o kvalitě českého vysokého školství se často zmiňuje jejich nedostatečné financování nebo nutnost proměny bakalářského studia. Jak byste zlepšil české vysoké školy vy?

Měly by být inkluzivní vůči průmyslu, měly by se zajímat o to, jaký dopad má jejich vzdělávání na společnost. Měly by si udržovat relevanci a zároveň intelektuální nezávislost. Uvedu příklad z oboru umělé inteligence. Děláme věci, o nichž si myslíme, že budou závažné za 15 nebo 20 let, kdežto průmysl chce věci důležité dnes. Musíme tedy balancovat. Škola by měla být schopna vysvětlovat, jaká ta rovnováha je, a obhájit ji. Univerzita musí rozumět budoucnosti. Druhou nutností je už zmiňovaná internacionalizace. Myslím si, že bychom tu měli mít zahraniční studenty, a nejen ze Západu, ale i z Východu. Stejně tak je důležitá migrace pracovní síly. Největší neštěstí českých vysokých škol je jakási zapouzdřenost sama do sebe. Bývá zvykem, že vyučující tráví celý život na jedné škole. Od bakaláře přes magistra, doktoranda, asistenta až po docenta či profesora. Celý život nedělá nic jiného, než že kopíruje svoji organizaci. Neinovuje, nemění, nepřemýšlí kriticky a neinspiruje se na lepších pracovištích.

U vás na katedře počítačů je to jinak?

V našem kariérním řádu stojí, že každý, kdo u nás dokončí doktorát, nemůže hned nastoupit, musí odjet do ciziny. Jako asistenta nezaměstnáme nikoho, kdo nemá alespoň roční stáž na vysoké škole, která je v mezinárodních žebříčcích výš než naše fakulta.

Máte tři dcery. Co byste si přál, aby studovaly?

Myslím si, že v době, kdy půjdou na vysokou, už studium nepotrvá pět let, ale třeba jen dva roky. Bude muset naučit studenty klíčové věci v kratší době a do profesního života vstupovat vícekrát. Běžně budete dva roky něco studovat, potom pracovat a zase se do školy vrátíte. Komfort pětiletého studia a padesátileté praxe už podle mě nezažijeme. Svět se bude vyvíjet rychleji, než aby jedno vzdělání stačilo na celý život. Proto bych se snažil své dcery nasměrovat k něčemu, co jim maximálně zajistí vzdělávací univerzalitu. Aby byly schopné se učit a dokázaly uspět v celoživotní rekvalifikaci. Ve svém znalostním kurikulu by si měly pěstovat matematiku, schopnost pracovat s daty a vyhodnocovat je, aby se nenechaly manipulovat. Přál bych jim také, aby byly školou vedeny ke kreativitě, k umění debatovat a obhajovat své názory a kriticky myslet.

Několikrát jste zmínil budoucnost. Jaká by se vám líbila?

Taková, v níž by vládl sociální smír. Smír mezi těmi, kteří budou díky své práci vytvářet extrémně vysokou přidanou hodnotu − stavět umělou inteligenci, navrhovat moderní roboty, vymýšlet nové byznysy v kyberprostoru −, a těmi, kteří se budou zabývat prací orientovanou na lidi. Bez ohledu na nastávající úspěchy umělé inteligence a robotiky se objeví čím dál tím více práce orientované na lidi. Bude třeba více zdravotních sester, sociálních pracovníků, psychologů, lidí v pohostinství a ve službách, učitelů. Pokud ale společnost nevymyslí model, kdy ta první skupina ekonomicky uživí takovýto složitý ekosystém práce nové generace, tak nepůjde o budoucnost, která by se mi líbila.

https://modernirizeni.ihned.cz/c1-66031510-meli-bychom-tu-mit-vic-zahranicnich-studentu-i-z-vychodu-nejvetsi-nestesti-ceskych-vysokych-skol-je-strnulost-rika-profesor-pechoucek-z-cvut

Za obsah odpovídá: prof. Ing. Oldřich Starý, CSc.